Letošek přinesl dvě kulatá horolezecká výročí. Jednak je to přesně padesát let, co Edmund Hillary a Tenzing Norgay poprvé vystoupili na Mount Everest. A pak také uplynulo rovné čtvrtstoletí od chvíle, kdy nejvyšší horu světa dobyli Reinhold Messner a Peter Habeler bez kyslíkových přístrojů. V této souvislosti stojí za připomínku, že už dříve se sice vědělo, že člověk se může adaptovat na vysokohorské podmínky, protože ve výšce nad 2500 metrů žije trvale něco kolem 140 milionů lidí a někteří horníci v Jižní Americe dokonce pracují až ve výšce 6000 metrů. Mělo se však za to, že kdo v takových končinách nežije od narození, nemůže něco takového zvládnout. Jak se ukázalo, může. Ani po desetiletích ovšem nepřestalo platit, že to nepřipadá v úvahu bez důkladného tréninku. Kdo si myslí opak, může zaplatit životem. V posledních letech se tak ostatně děje stále častěji, protože si z horských výstupů udělala adrenalinový sport i řada netrénovaných snobů. Akutní horská nemoc (AMS) však nezná bratra a postihuje kolem 50 % těch, kdo v oblasti Everestu vystoupí nad 4000 metrů během pěti dnů a až 84 % těch, kdo se do výše 3860 metrů dostanou helikoptérou. V jednom z posledních vydání se příznakům a příčinám AMS podrobně věnuje i prestižní britský lékařský časopis The Lancet (631/2003). Jak píše, podařilo se sice objevit, že faktorem, který k jejímu propuknutí významně přispívá, je nedostatek předchozího tréninku a že jejími hlavními projevy jsou otok mozku a otok plic, v nichž se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
