2003/30

Slovenská média si rozhodně nemohou stěžovat na okurkovou sezonu. Jejich stránky a televizní záběry plní reforma financí, kontroverzní smlouva s Vatikánem a nejčerstvěji i kauza odposlechů politiků, vyšetřovatelů a médií. Slovenská informační služba (SIS) se otřásá v základech, protože štěnici do redakce deníku SME nasadil někdo z jejích řad. Ačkoli celá záležitost odstartovala už v lednu, vrcholí právě v těchto dnech, kdy skončilo první kolo vyšetřování. Kvůli velkému uchu se už sešel prezident s premiérem a oba žádají nalezení konkrétních viníků.

Každý člověk v Evropě asi tuší, co je to Bajkal. Je to jezero a také největší zdroj pitné vody na planetě. Rok co rok hostí Bajkal tisíce turistů, desítky expedic a do desítek jde také počet organizací, které monitorují ekologickou situaci a bojují proti znečišťování vody továrnami, jež stojí na jeho březích. Přes tento věhlas Bajkalu ovšem zůstává Burjatská autonomní republika, v níž se největší část jezera nalézá, v podstatě neznámým pojmem. Nyní v červenci to je osmdesát let, co se tento kraj stal součástí Sovětského svazu.

Tak trapnou tečku za prvními deseti lety si Ústavní soud nezasloužil. A postarali se o ni sami strážci ústavy: v poslední den svého mandátu se předseda Miloš Holeček z ničeho nic vytáhl na svou zástupkyni Elišku Wagnerovou, že se před rokem na jednom uzavřeném jednání údajně zachovala nečestně. Před zaraženou veřejností se kvůli tomu pohádal se všemi ostatními soudci a stáhl se do ústraní. Přesto ani tato pachuť nezkazí, nemůže zkazit imponující dílo první generace ústavních soudců.

Karlovarské extempore ministra Mlynáře připsalo další díl do nekonečného seriálu o chování a zvycích zdejších mocenských elit. Skutečnost, že i jeden z relativně mladých, moderních a slušných členů kabinetu přijal luxusní dárek od sobě podřízené firmy, přitom doopravdy překvapila. Jak by také ne – vždyť jde o člověka, jenž podobný pád politiky do korupčnické sítě z peněz a úsluh plamenně odsuzoval jako novinář už v polovině 90. let. To jsme se od té doby v normách politického provozu neposunuli ani o píď? Mlynářova reakce jako by chtěla naznačit, že nikoli.

Dvanáctého července 2000, kdy celá Brazílie slavila svátek sv. Valentýna, přepadl dvacetiletý Sandro jeden z autobusů linky 174 v Riu de Janeiro. S pistolí v ruce zadržel několik rukojmích a stojící autobus po chvíli obklíčila policie, čumilové a žurnalisté. Začal přímý přenos, který na čtyři a půl hodiny přikoval k televizním obrazovkám celou Brazílii. Happy end se ale nekonal. Když Sandro s jednou dívkou jako rukojmí vystoupil na chodník, přiskočil k němu policista z jednotky zvláštního nasazení a vypálil. Netrefil se a v nastalém zmatku vyšly ze Sandrovy pistole výstřely, které dívku smrtelně zranily. Dav se rozběsnil a volal po Sandrově lynčování. Odzbrojeného únosce pak policie odvlekla do svého auta. Mladík se zuřivě bránil, policisté jej ale zkrotili definitivně. Během převozu byl dvacetiletý Sandro zásahovou jednotkou uškrcen.

Spisovatel Mark Twain kdysi prohlásil, že dva nejzajímavější charaktery 19. století jsou Napoleon a Helena Keller. V případě jmenované dámy rozhodně nepřeháněl, byť se zdaleka neproslavila tolik jako francouzský vojevůdce. Její příběh si tento rok můžeme připomenout v divadelním projektu Ze tmy a ticha. A kdo tedy byla Helena Keller? Americká spisovatelka, která mohla žít bezproblémový život v zaopatřené rodině – nebýt těžké nemoci, která jí v dětství připravila o zrak a sluch.

Předminulý víkend zažila ruská metropole cosi, co její novodobá historie nepamatuje. Dvě čečenské sebevražedné teroristky odpálily u bran velkého rockového festivalu Krylja na letišti Tušino výbušné nálože, připoutané k vlastním tělům. Zahynulo při tom čtrnáct lidí a přes padesát jich bylo zraněno. Útoky čečenských atentátnic, Moskvanům doposud známé pouze z televizních reportáží ze severního Kavkazu, se tak nyní staly skutečností i v ruském hlavním městě. Tamní tisk už proto začal obsáhle psát – stejně jako kdysi například veřejnost v Izraeli – o „novém fenoménu“: ženských sebevražedných atentátnicích.

„Zavazuji se dobrovolně spolupracovat s federální československou kontrarozvědkou a odpovědně plnit všechny úkoly, které mně budou v zájmu obrany Československé socialistické republiky uloženy.“ Tiskopis s touto či podobnou větou podepsalo v kancelářích Státní bezpečnosti během čtyřiceti let komunistické diktatury celkem asi sedmdesát tisíc agentů. Podle nového zákona máme právo znát nejen jejich jména, ale také písemné záznamy, které o svých konfidentech a jejich práci politická policie vedla. K čemu je to dobré? Osudy lidí, kteří se zlomili, umožňují pochopit zrůdnost komunistického režimu lépe než osudy hrdinů. A dvojnásob to platí o těch, které tajná policie zverbovala přímo v srdci opozice. Tady jsou tři takové příběhy: herec Marek Šimon, básník Egon Bondy a písničkář Jim Čert.

Rámeček
Vlasta Šedá (na snímku s manželem a synem) je původní profesí učitelka v mateřské škole. Spolu s manželem vychovala syna Jiřího (dnes 27), který je postižen Downovým syndromem: díky jejich pomoci vystudoval tříletou praktickou školu, vyučil se pomocným kuchařem. Je aktivní sportovec, účastní se olympiád pro postižené, maluje obrázky a je autorem několika publikací (Český myšlení, Trochu něhy, Citlivost barevného slunce, Dominičiny pohádky). Absolvoval také kurz pro asistenty rané péče a se svou matkou založil v Hlinsku „Sdružení pro pomoc zdravotně postiženým dětem“. Od roku 1998 pracuje v Dětském centru v Novém Jičíně. Loni obdržel jako první mentálně postižený Cenu Olgy Havlové, určenou lidem s handicapem, kteří pomáhají ostatním.
Konec rámečku

Co to je vlastně Downův syndrom?
Vrozená mentální vada, kterou způsobuje přítomnost jednoho nadbytečného chromozomu. Lidé s Downovým syndromem bývali v minulosti považování za nevzdělatelné, bez jakékoli perspektivy. I dnes narážejí rodiče, kterým se takové dítě narodí, ve svém okolí na spoustu mýtů.

Opavský podnikatel si před deseti lety z České spořitelny půjčil skoro sto milionů. Nikdy je nesplatil a banka se jeho dluhu ráda zbavila – předala ho státní Konsolidační agentuře. Tamní úředníci si také s pohledávkou nevěděli rady, proto ji hluboko pod cenou prodali soukromé firmě. Ta zatím nevymohla nic, stejně bezradná je i policie.
Je možné, aby si tentýž dlužník zároveň v posledních letech koupil vlastní zámeček u Opavy, pořídil do něj osobní knihovnu Václava Havla a jen za svou svatbu, na které mu zpíval Karel Gott, utratil dva miliony? Ale ano: přesně tak vypadá podnikatelský příběh Kamila Kolka.

Více než 880 milionů korun použitých v rozporu se zákonem – to je účet, který sedmimiliardovému projektu Internet do škol vystavil teď o prázdninách Nejvyšší kontrolní úřad. Potvrdilo se to, o čem média už píší celé roky: Internet do škol vykazuje znaky obrovské korupce a ministerstvo školství šlo od začátku a zcela vědomě na ruku několika firmám. Zpráva NKÚ zmiňuje především tři jména: AutoCont OnLine, Český Telecom a Chemcomex.

S velkou slávou a velkolepým ohňostrojem za půl milionu korun otevřelo hlavní město Praha loni v červnu jako první český region své zastoupení v Bruselu a do jeho čela postavilo protřelého světoběžníka Zdeňka Wernera. Po roce přichází první vyúčtování. Nepočítáme-li 50 milionů na nákup a rekonstrukci budovy, stál provoz domu bezmála dvacet milionů korun. V jeho prostorách se kromě uvedeného ohňostroje spojeného s rautem za další milion konala už jen jedna akce – výstava povodňových fotografií letos v dubnu. Závěr, k němuž minulý týden dospěli ve své zprávě kontroloři z magistrátu, je jednoznačný: bruselské zastoupení Prahy zatím sloužilo jen k tomu, aby si v něm jeho zaměstnanci užívali velkolepou dovolenou za veřejné peníze.