Světlo pro Helenu Keller

Spisovatel Mark Twain kdysi prohlásil, že dva nejzajímavější charaktery 19. století jsou Napoleon a Helena Keller. V případě jmenované dámy rozhodně nepřeháněl, byť se zdaleka neproslavila tolik jako francouzský vojevůdce. Její příběh si tento rok můžeme připomenout v divadelním projektu Ze tmy a ticha. A kdo tedy byla Helena Keller? Americká spisovatelka, která mohla žít bezproblémový život v zaopatřené rodině – nebýt těžké nemoci, která jí v dětství připravila o zrak a sluch.

S prsty na rtech

Narodila se v roce 1880 v americkém městečku Tuscumbia v rodině majitele místních novin. Když jí bylo půl druhého roku onemocněla zánětem mozkových blan. Přes negativní prognózy lékařů přežila, jak se ale později ukázalo, nemoc jí vzala sluch a zrak. O dvacet let později ve své první knize vyprávěla: „Někdy se mi zdá, jako bych měla nějaké nejasné vzpomínky na onu nemoc. Zvláště se pamatuji na něhu, se kterou se matka snažila zmírňovat bolest, a na zmatek, s jakým jsem se vždy probouzela po nepokojném spánku. Pozvolna jsem uvykla tichu a tmě, která mě obestírala, a zapomněla jsem, že to kdy bylo jinak.“

Všechny pokusy o vyléčení selhaly a zlomem v dětském životě se stalo až setkání s doktorem Alexandrem Grahamem Bellem, vynálezcem telefonu. Jeho matka i manželka byly rovněž neslyšící a není bez zajímavosti, že svůj nejslavnější vynález Bell původně zamýšlel jako pomůcku pro lidi s nepatrnými zbytky sluchu. „Okamžitě jsem k…