2003/31

Národní galerie v Praze uspořádala ve spolupráci s redakcí časopisu Flash Art ve Veletržním paláci vůbec největší porevoluční přehlídku výtvarného umění. Jmenuje se Pražské bienále, ale svůj název příliš nenaplňuje. Velké, periodicky se opakující výstavy bývají buď jasně vymezené výtvarným médiem (např. krakovské bienále grafikou, plzeňské trienále kresbou), nebo mají jednoho kurátora, který jim vtiskne svou filozofickou myšlenku. Jen tak je možné, aby se divák v obrovském množství výtvarných artefaktů zorientoval a pochopil jeho záměr. Pražské beniále ale připomíná spíše otevřený salon – místo, kam je možné snést umělecká díla různorodých témat, technik i rozkolísané kvality, jež nespojuje vůbec nic.

Člověka znalého způsobů, jakými si běloši na kolonizovaných územích podmaňovali domorodce, jen tak něco nepřekvapí, jedna zkušební otázka ale neuškodí: Která demokratická země se vůči svým původním obyvatelům ještě v 70. letech 20. století chovala tak, že naplňovala mezinárodní charakteristiku genocidy? Odpověď dává film Rabbit-Proof Fence (Králičí plot), novinka v letní nabídce českých biografů. Skutečný příběh tří aboriginských děvčátek, prchajících z „převýchovného ústavu“ domů za maminkou, se sice odehrál v roce 1931, popisované praktiky ale běžely dál ještě čtyřicet let a rány, které způsobily, hnisají ve společenském povědomí Austrálie dodnes.

Bývalý ministr obrany Jaroslav Tvrdík minulý týden prozradil, co ho na předčasném odchodu z funkce mrzí nejvíc: to, že se mu nepodařilo dokončit reformu vojenských tajných služeb. „Nařídil jsem na jaře nové prověrky špionů, ale už nemám šanci kontrolovat výsledky,“ říká Tvrdík, mezi jehož prověrkové požadavky patřilo například to, aby žádný důstojník rozvědky neměl nic společného s komunistickou StB. „No a teď mám stoprocentně ověřené zprávy, že šéf Vojenské zpravodajské služby Josef Prokš podepisuje prověrky nejen bývalým agentům StB, ale i jejím rezidentům nebo lidem, co pro ni drželi konspirační byt,“ řekl Respektu Tvrdík. „Dohromady jde o víc než stovku osob. Už se mě na to vyptávali Britové, kteří jsou z toho zděšení.“

Uznávaný právník, profesionál s velkou a dobrou erudicí, poctivý, důsledný – propagoval svého kandidáta do funkce ministra spravedlnosti premiér Vladimír Špidla. Volba Vladimíra Papeže (53) hlavou české justice však narazila na ostré hrany. Jak může vést spravedlnost člověk, který neváhá sednout za volant opilý a jehož předlistopadová koketerie s komunisty prozrazuje nedostatek cti i zdravého rozumu, reagovali na Špidlův krok média a komentátoři. Avšak ještě než toto rozhodnutí stačilo dostatečně rezonovat, Papež stáhl svou kandidaturu sám. Přesto stojí za podrobnější popis, jakou osobnost prosazoval premiér do křesla ministra spravedlnosti.

Heslo „spravedlnost, nikoli pomstu“ se stalo programem Simona Wiesenthala, který svůj život zachráněný z koncentráku zasvětil pátrání po nacistických zločincích. Leckdo po zhroucení východoevropských totalitních režimů doufal, že se snad po Wiesenthalově vzoru časem objeví i nějaký „lovec komunistů“. Člověk, jenž nebude spoléhat na úřady a na vlastní pěst se pustí do hledání zločinců, kteří pod rouškou ideologie týrali miliony lidí. Po třinácti letech však lze konstatovat, že se zatím stále neobjevil a ani není v dohledu.

VLADIMÍR ŠPIDLA (52) pochází z Prahy. Vystudoval historii na Filozofické fakultě UK, pracoval jako dělník, archeolog a úředník. Před rokem 1989 nebyl členem žádné strany, po pádu komunismu spoluzakládal v jižních Čechách ČSSD. V roce 1996 byl poprvé zvolen poslancem, ve vládě Miloše Zemana byl vicepremiérem a ministrem práce a sociálních věcí. Od dubna 2001 je předsedou ČSSD. Loni se po vítězných volbách stal premiérem. V. Špidla je podruhé ženatý, má čtyři děti. V těchto dnech patří k mediálně nejvyhledávanějším politikům.

Smělé plány na ustavení demokracie v Iráku a starosti, co se šíleným atomovým stalinistou v severní Koreji, jako by Evropanům překryly skutečnost, že jedna temná diktatura přežívá i na starém kontinentu. Lukašenkovo Bělorusko letos završí deset „zdárných“ let své existence. Mnohé přitom nasvědčuje tomu, že evropský Saddám je plný síly a při chuti.

Jeden gram hašiše je kostička, z níž se podle znalců dají připravit tři až šest cigaret. Takové množství měl v batohu Čech, který se před třemi měsíci vracel z putování po Indii. Při přestupu na moskevském letišti u něj drogu našli ruští celníci. Před čtrnácti dny byl 36letý Pavel Pavlíček po rychlém procesu odsouzen: v ruském vězení má strávit 19 měsíců.

Poslední tři týdny zažívá Moskva jeden z největších skandálů éry prezidenta Vladimira Putina. Ostrý boj vypukl mezi obří ropnou společností Jukos, vlastněnou nejbohatším ruským podnikatelem Michailem Chodorkovským, a generální prokuraturou, která některé představitele firmy obvinila z privatizačních machinací. Chodorkovský tvrdí, že vše probíhá v režii Kremlu – zkrátka že tažení prokuratury má jednoznačně politický podtext, zaměřený na zničení jeho vlivu. Putin sám popírá, že by s útokem na Jukos měl cokoli společného, ale věří mu jen málokdo.

Říká se, že historii píší vítězové. Jenže v posledních týdnech dějepis spojeneckého útoku na Irák diktují spíše poražení. Samozřejmě ne Husajn a jeho režimní opory, ale ti ve světě, kteří akci od začátku odsuzovali a činí tak dodnes. George W. Bush a Tony Blair jsou pod tlakem, aby se přinejmenším styděli za některá svá okrajová, ale – jak se ukazuje – přehnaná nebo lživá odůvodnění, proč jít do války. Věc vyvrcholila předminulý týden, když britský expert na zbraně hromadného ničení David Kelly spáchal sebevraždu. Právě slova tohoto znalce iráckých arzenálů, vyřčená před dvěma měsíci pro stanici BBC, posloužila k tomu, aby tlak na Bushe a Blaira zesílil.

Waldorfské školy mají ve světě málem stoletou tradici, ale u nás směly až dosud fungovat toliko pod statutem experimentu. Letos v červnu Ministerstvo školství ČR prohlásilo experiment za ukončený. Co to znamená? Waldorfské školy ztrácejí speciální statut a musejí svou výuku i organizaci vtěsnat do některých z platných osnov. Jenže to možné není: jejich pojetí i uspořádání výuky je jiné. Kdyby tyto školy verdikt přijaly a předstíraly, že svou praxi do osnov „vecpou“, riskovaly by, že je poškodí nebo zlikviduje první jen trochu školometský inspektor, zpupný starosta nebo závistivý kolega-ředitel odjinud.

Koaliční vláda Vladimíra Špidly prosadila minulý týden v prvním čtení v Poslanecké sněmovně jedenáct zákonů, které jsou pilíři její rozpočtové reformy. Šance, že reforma zůstane i po dalších dvou projednáváních ve sněmovně alespoň tak hluboká, jak ji schválila vláda, se naopak velmi snížily. Hned poté, co poslanci v úterý zasedli do lavic, ujal se hlavní role šéf hospodářského výboru Josef Hojdar, který oznámil, že vystupuje z poslaneckého klubu ČSSD a reformu v dalších čteních podpoří, jen když bude „v souladu s programem sociálních demokratů“. A to v současné podobě podle jeho slov není.