“A teď bych poprosil Orazova, aby nám něco řekl k situaci na fakultách.” Na výzvu prezidenta Separmurada Nijazova se slova ujímá rektor největší turkmenistánské univerzity Mered Orazov, po několika ruských větách jej však hlava státu zastaví: “Proč rusky, Merede? Proč k nám nepromluvíš turkmensky? Kolikrát už jsi sliboval, že se řeč naučíš?” Starší důstojný muž, který celý život strávil v ruských akademických kruzích, hledí se studem k zemi. Ponižující nacionalistické scény jsou už léta součástí televizních pořadů, které pořád dokola informují o tom, co prezident dělá a co si právě myslí. Poté zpravidla následují lidové tance a zpěvy oslavující jeho hrdinské činy. Po loňském 25. listopadu, kdy byl spáchán neúspěšný atentát na Turkmenbašiho, “otce všech Turkmenů”, jak si Nijazov nechává říkat, se ale vše změnilo ještě k horšímu – ve společnosti i na televizních obrazovkách.
Jsem nula
Atentát údajně proběhl tak, že někdo vystřelil dávku ze samopalu na prezidentovu opancéřovanou limuzínu. Dodnes panují ve světě pochyby, zda Nijazov vše nezinscenoval sám, aby měl záminku pro čistky. Po atentátu bylo podle nevládních zdrojů zatčeno více než dvě stě lidí, přestože úřady tvrdí, že vazbu uvalily jen na jedenašedesát osob. Mnozí zatčení poté vystoupili v televizi, kde přesně podle vzoru komunistických monstrprocesů z 50. let žádali pro sebe…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
