Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Kdo kradl v privatizaci

Šedivá prosklená budova na pražském Nábřeží kapitána Jaroše si v novodobé historii Česka vydobyla nepominutelný význam. Sídlí tam totiž Konsolidační agentura, kde se scházejí dluhy, které se budou muset zaplatit bankám za velkou privatizaci devadesátých let. Účet půjde z velké části na vrub daňových poplatníků. Vláda tehdy rozdávala majetek a noví vlastníci si na rozjezd podniků hodně napůjčovali. V Konsolidační agentuře se zatím shromáždily nesplacené dluhy za 400 miliard korun a pravděpodobně dalších 200 miliard se tam ještě dostane. Policisté, kteří případy nepodařených privatizací vyšetřují, odhadují, že třetina ze ztracené částky byla vytunelována. Dosud nebyl odsouzen nikdo z podnikatelů, bankovních úředníků ani politiků, kteří podvody a loupeže provedli a umožnili.

Cena za bankovní socialismus

Masivní česká privatizace budila zájem okolního světa. Velkoryse použitá kuponová metoda doplněná řadou přímých prodejů se zdála být řešením kvadratury kruhu. Podniky budou odstátněny, kuponová metoda potlačí hrozbu korupce, probudí se silná domácí vrstva podnikatelů. Operaci měly zaplatit výnosy z prodejů, a tak už stačilo jen najít někoho, kdo na privatizaci půjčí. „Trh potřeboval začátkem devadesátých let peníze,“ vzpomínal před časem na privatizační začátky tehdejší guvernér České národní banky Josef Tošovský. „Bylo nutné vytvořit síť komerčních bank, které by odstátnění podniků podpořily. Šlo o prioritní politický zájem.“ ČNB udělila do konce roku 1991 padesát sedm bankovních licencí. Už v tzv. malé privatizaci (odstátnění maloobchodní sítě) byl majetek prodáván hlavně za peníze z úvěrů. Stejné to bylo s přímými prodeji podniků či při nákupech větších balíků akcií firem privatizovaných přes kupony. „Banky měly peníze a ochotně je poskytovaly. Peníze vlastně ležely na chodníku,“ vzpomínal před šesti lety František Chobot (muž, který zásluhou privatizace přišel k miliardovému majetku a dnes mu přes společnost Iceberg patří síť tepláren). V praxi banky půjčovaly téměř na každý projekt, který se jim předložil. Podle Jana Šuly, někdejšího šéfa ekonomické kontrarozvědky, brali bankovní úředníci za poskytnutí úvěru často deset procent jako úplatek. Banky neskrblily ani provozními úvěry pro podniky odstátněné v kuponové privatizaci. Pro takový ekonomický model se vžil termín „bankovní socialismus“ - státem kontrolovaným bankám patřily prostřednictvím investičních fondů významné balíky průmyslových podniků a bankéři je novými a novými půjčkami bránili před krachem. Příkladem takových podniků jsou Zetor Brno a Tatra Kopřivnice, prodané v kuponové privatizaci. Oba přišly o odbyt v bývalých zemích RVHP a omezily za posledních deset let výrobu na desetinu. Tatra přitom nasbírala dluhů za čtyři miliardy, Zetor shromáždil skoro pět miliard. Tatru do roku 1992 řídilo vedení z předlistopadových dob a podnik zadlužilo dvěma miliardami korun. Peníze šly na platy, materiál a služby, výrobky se ale nepodařilo prodat. Proto banky najaly Američana Geralda Greenwalda, muže, který v osmdesátých letech zachránil automobilku Chrysler. Během roku jeho působení dluh narostl o další půlmiliardu. V roce 1996 ovládl s požehnáním vlády Tatru plzeňský podnikatel Lubomír Soudek a ten dluhy zvýšil na čtyři miliardy. V srpnu 2000 dluh přešel na Konsolidační banku (do září minulého roku předchůdkyni Konsolidační agentury) a posléze byl definitivně odpuštěn. Tatra našla v listopadu 2001 nového majitele - americkou SDC International. Zetor se do roku 1994 u bank zadlužil 3,7 miliardami korun. Přitom od roku 1991 snižoval výrobu a propouštěl zaměstnance. Ještě v roce 2000 schválila Zemanova vláda pro podnik sedmisetmilionovou půjčku od Konsolidační banky, která pak převzala i předchozí dluhy podniku. Loni pak její úředníci vyhlásili tendr o nového investora. Zájem projevily dosud málo známé společnosti HTC Holding ze Slovenska a Uzel Makina Sanayi z Turecka. Zetor stále hospodaří se ztrátou, zásluhou několika kontraktů se ale vzpamatoval a za poslední dva roky zvýšil odbyt traktorů na dvojnásobek. Budoucí majitel dostane oddlužený podnik. Podobný osud sdílely s Tatrou a Zetorem desítky podniků textilního a obuvnického průmyslu, strojírenské, hutní a železářské firmy. Za neúspěchy firem není právní ani hmotná odpovědnost vymáhána.

Do plachet kapitánů

V některých případech byly banky ještě víc štědré a poskytovaly úvěry na samotnou privatizaci. Klasický je případ kladenské Poldi. Hutě koupil před osmi lety Vladimír Stehlík za více než miliardový úvěr u Komerční banky. Nikdy jej nevrátil, a protože potřeboval finance i na udržení výroby, získal od KB postupně skoro čtyři miliardy korun. Dnes dluží Stehlík a jeho firmy bankám i s úroky přes tři miliardy. V roce 1996 se prokázalo, že část úvěrů z KB převedl na svou firmu Bohemia Art. Proto byl i se synem Markem obviněn z podvodu a loni mu byla sdělena obžaloba. Poldi zkrachovala a konkurzní správce pronajal některé provozy německé firmě Spontan a Třineckým železárnám. Nákup akcií novými podnikateli financovaly banky v případě Chemapolu. Akciovou společností se stal už v roce 1968, kdy jej vlastnila více než stovka státních chemických podniků. Po roce 1992 jej ovládl Václav Junek a jeho společnost Proventa. Vlastnila v Chemapolu sice jen dvanáct procent akcií, ale záda jí kryli spolumajitelé - Union banka, IPB, Komerční banka či Česká spořitelna, které podíly získaly nákupem akcií. Junek měl nejširší politickou podporu: s Václavem Klausem chodil na fotbal, Miloši Zemanovi dával zadarmo karty na benzin, od Václava Havla koupil Lucernu. Chemapol nastřádal dluhy za více než dvacet miliard korun. Chemapol privatizoval a udržoval v chodu pomocí úvěrů u bank chemické podniky, obchodníka se zbraněmi Omnipol a další dvacítku firem. Zkrachoval v roce 1999 a po společnosti zůstaly dluhy ve výši dvanácti miliard. Kde se peníze ztratily a zda všechny opravdu byly utraceny za provoz, dosud zkoumá konkurzní správce. Část nedobytných úvěrů již převzala Konsolidační agentura, třeba miliardový úvěr od České spořitelny. Konsolidační banka zamýšlela převzít Aliachem, skupinu firem, které tvořily větší část padlého Junkova impéria. Vláda ale plán v červenci 2000 zamítla a doporučila, aby Aliachem koupil za miliardu tehdy státní podnik Unipetrol. Privatizace na úvěr proběhla i v plzeňské Škodě a pražském ČKD - jejich někdejší vlastníci Soudek a Maroušek dnes rovněž čelí trestnímu stíhání.

Malé tunely

Banky začaly krachovat už v roce 1993. Vzorovým příběhem je osud Kreditní a průmyslové banky (KPB), spojené se jménem Antonína Moravce. V roce 1991 koupil na úvěr stáčírnu minerálky Ida. Továrnu pak zastavil a tím získal padesát milionů korun, nutných jako základní jmění pro nově zakládanou banku. S bankovní licencí od ČNB v kapse si pak od ostatních bank napůjčoval tři miliardy. Moravec pak osm set milionů půjčil desítkám svých firem. Další peníze zmizely u jiných dlužníků (včetně dvaceti dosud nevrácených milionů pro lidovou stranu). Moravcovy firmy pak nesplácely Moravcově bance, KPB tím pádem ani svým věřitelům, až ČNB na podzim v bance vyhlásila nucenou správu. Moravec byl obviněn z poškozování věřitelů v roce 1994, složitý případ ale dosud vyšetřuje policie. Podobně zmizely z Ekoagrobanky tři miliardy korun během let 1991–1993, kdy byla pod vlivem makléřské firmy Iceberg. V září 2001 začal soudní proces se třemi někdejšími bankéři. Kreditní banka Plzeň zašantročila více než miliardu a z poškozování věřitele je obviněno pět lidí z finanční skupiny Motoinvest. Celkem zkrachovalo osmnáct malých bank, ostatní přešly pod kontrolu větších ústavů. Část jejich dluhů převedl stát do Konsolidační agentury, přitom pokrytí ztrát přijde erár podle zprávy ministerstva financí na dvanáct miliard korun. V případech malých bank zatím nebyl odsouzen ani jediný tunelář. „Jde o složité případy. Navíc policie neměla patřičné zkušenosti, když začala případy vyšetřovat,“ komentuje situaci Augustin Hrbotický, někdejší vládní zmocněnec pro boj s ekonomickou kriminalitou.

Privatizace bank: zpátky k realitě

Za devadesát pět procent špatných úvěrů, převedených dodnes do Konsolidační agentury, ale mohou tři velké banky. V Komerční bance a České spořitelně měl stát ještě před dvěma lety rozhodující vliv, z IPB vyhnal v červnu 2000 dosavadního vlastníka, japonskou Nomuru. Pak Zemanova vláda banky prodala. S odstupem pozorováno si tak připsala asi největší úspěch. Po optimistické privatizaci na úvěr z počátku devadesátých let to ale byl návrat do kruté ekonomické reality. Vláda totiž dokázala banky prodat až poté, co z nich vyvedla všechny podezřelé úvěry. Jejich celková účetní hodnota nebyla zveřejněna. Úvěry byly převáděny do Konsolidační agentury postupně a samotné finanční ústavy jejich výši tají - odhad je kolem tří set miliard. K tomu ČNB předpovídá, že postupně může být do agentury převedeno dalších dvě stě miliard korun. V Konsolidační agentuře se tak celkem mohou sejít nesplacené úvěry ve výši 600 miliard. Tím by se mohl sedm let financovat celý vzdělávací systém.

KB: 80 miliard

Komerční banka rozdala za deset let své existence osmdesát miliard dodnes nesplácených úvěrů. Mezi šestnácti sty úvěrů vyvedených z KB do Konsolidační agentury je stovka vyšších než sto milionů korun (podrobněji viz Respekt č. 4/2002). Nejslavnější dluhy u banky udělal rakouský obchodník Barak Alon, kterému KB financovala transakce ve východní Evropě. Alon nevrátil osm miliard, a přesto není v České republice stíhán ani vyšetřován. Policie totiž podle mezinárodního práva předala případ rakouským kolegům, kteří dosud Alona nevyslechli. Fotbalový magnát František Chvalovský si od banky půjčil více než dvě a půl miliardy korun a dnes je obviněn z podvodu, protože jednu a půl miliardy prokazatelně použil na jiný účel, než se zavázal. Z toho sedm set milionů šlo přímo na Chvalovského konta ve Švýcarsku. Za poskytnutí půjček Alonovi a Chvalovskému je stíháno devět lidí z managementu banky a osm úředníků. V obou případech vystupuje bývalá ředitelka odboru financování obchodu Jiřina Kaplanová. Dnes je ve vazbě. Vždy se omlouvala pouze tím, že úvěry poskytovala na pokyn vedení. Podle dostupných zpráv policie vyšetřuje další tři případy podezřelých úvěrů. Nejde ale o velké peníze, jak svědčí případ z Olomouce, kdy je za třímilionový úvěrový podvod stíháno celkem 129 lidí, z toho jeden úředník KB. Banka odmítá otázku, kteří úředníci jsou za špatné úvěry odpovědní. „Nemohu vám odpovědět. Úvěry a s nimi veškeré dokumenty převzala Konsolidační agentura. Vlastně ani nevím přesně, o jaké úvěry jde,“ říká tisková mluvčí Marie Růžičková.

ČS: 65 miliard

Z veřejně dostupných materiálů je možné popsat krizi v České spořitelně. V roce 1998 vykazovala banka úvěry za sto osmdesát pět miliard. Z toho bylo šedesát miliard špatně vymahatelných a třicet miliard naprosto ztracených. Zemanův kabinet schválil koncem roku pro spořitelnu dvacetimiliardovou dotaci. „Je to poslední pomoc tomuto finančnímu domu, příští rok jej budeme privatizovat,“ dušoval se tehdy ministr financí Ivo Svoboda. Pravda, další dotace do banky nešly, ale vláda se v roce 1999 za špatné úvěry spořitelny zaručila a nyní je začala převádět do Konsolidační agentury. Od loňska do roku 2004 stát na sebe převezme dluhy za čtyřicet pět miliard korun. Součástí této transakce může být i část devítimiliardového dluhu Třineckých železáren. Ocelárny mnohaletý dluh podle neoficiálních informací nesplácejí. „Bohužel, to je obchodní informace, nemůžu vám k tomu nic říct,“ říká tisková mluvčí Klára Gajdůšková. Spořitelna společně s Citibank přesto půjčila ocelárnám ještě před rokem a půl jeden a půl miliardy korun.

IPB: 100 miliard

Odkrýt tajemství privatizačních úvěrů sliboval rázný vstup Zemanovy vlády do IPB. Když v červnu 2000 vešel do centrály této banky nucený správce v doprovodu policistů vyzbrojených samopaly, chybělo bance v rezervách na nevymahatelné účty neuvěřitelných dvacet dva miliard korun. ČNB mohla za takové hospodaření odebrat IPB bankovní licenci. Po dohodě s vládou to udělala jinak - převedla IPB do majetku ČSOB. V tu dobu disponovala IPB navíc klasifikovanými úvěry za více než padesát miliard korun. Banka se s dlužníky také často dohodla na systému, který jí umožňoval nevytvářet na špatné úvěry povinné finanční rezervy. Úvěry prostě skrývala pod jiné transakce. Jako třeba u bývalého automobilového závodníka Antonína Charouze, který v době pádu banky dlužil ústavu šest miliard korun (viz rámeček Každý má podíl). Osmimiliardový úvěr poskytla IPB třem spřízněným firmám, aby koupily od ní samé akcie firmy České pivo (viz rámeček Nomura Urquell). Hlavní postavou IPB byl její dlouholetý náměstek Libor Procházka. „Nemůžu se vyjádřit. Podle mě byla hodnota banky šedesát miliard korun i po odečtení všech ztrát a finančních rezerv,“ tvrdil po pádu svého ústavu. Po většině auditů a analýz ale odhaduje ministerstvo financí ztrátu banky na sto miliard. Procházka a sedm dalších manažerů bylo obviněno z podvodu v případu Českého piva. ČSOB podala v souvislosti s IPB dalších jedenáct trestních oznámení, kde policie ještě podezřelé neobvinila. Tajné služby odhadují, že byla rozkradena polovina ze čtyř stovek miliard korun nevymahatelných úvěrů v Konsolidační agentuře. Buď přímo, jednoduchými či složitějšími převody peněz na soukromé firmy či zahraniční konta, případně přeplácením služeb poskytovaných spřízněnými firmami.

Konsolidační agentura: co s tím?

Velká privatizace z let 1992–1994 se pokusila odstátnit českou ekonomiku. Privatizace bank v letech 1999–2001 musela nejprve prodávané finanční ústavy oddlužit a mimoděk tak vystavila účet za odstátnění minulých let. Nadchází ale ještě třetí díl privatizace vedený z větší části Konsolidační agenturou. Podniky, které již nějakou privatizací prošly, agentura neposílá do konkurzu, jak je běžné ve vyspělejších tržních ekonomikách. Místo toho se je snaží oddlužit a pak znovu prodat. Agentura nakupuje špatné úvěry zpravidla za 60 procent jejich nominální ceny, optimisté v čele s ministrem vnitra Stanislavem Grossem odhadují, že polovinu peněz by mohla dostat zpátky. Dosud ale agentura prodává dluhy desetkrát laciněji, než je koupila. Hlavním úkolem bude najít zbylým podnikům kupce. „Část dluhů pošleme do dražby, část se pokusíme vymoci nebo někomu postoupit,“ popsal postup agentury její šéf Pavel Řežábek. Očekávané obtíže připomněla soutěž, kterou koncem loňského roku agentura vyhlásila na pětimiliardový dluh skupiny Z-Group ovládané podnikatelem Zdeňkem Zemkem. Kdo dá nejvíc, získá právo vymáhat dluh a měl by tak dostat i firmu, která se zadlužila. Do soutěže se přihlásil jediný zájemce - Investiční klub - a nabídl tři sta padesát milionů korun. Ani úředníci agentury nemohli vyloučit, že se za Investičním klubem skrývá Zemek, který by tak své dluhy zlikvidoval za zlomek jejich hodnoty. Pro novou vlnu privatizace se teoreticky nabízejí tři cesty. První z nich lze označit za korupční: agentura oddluží nějaký podnik a znovu ho předá tomu, kdo firmu zadlužil či vytuneloval. Druhá znovu riskuje a prodává na úvěr, jak se naposled stalo při prodeji Unipetrolu Andreji Babišovi - přitom nezbývá než věřit, že nový majitel splatí úvěry ze zisku. Potom je cesta, kterou Konsolidační agentura volí v případě Zetoru, Tatry nebo Vagonky Studénka: najde se rozumný partner s vlastním kapitálem, který oddluženou firmu převezme podle dohodnutého investičního kalendáře.

Rámeček

Případ Charouz: Každý má podíl

Bývalý automobilový závodník Antonín Charouz se po listopadu stal výhradním dovozcem automobilů značky Ford. Postupně začal vydávat sportovní časopisy, nabízel sázky a sportovní marketing. V roce 1994 firmy sloučil do společnosti Charouz holding. O čtyři roky později kraloval impériu se zhruba čtyřicítkou podniků. Když holding založil, měl u IPB úvěr tři sta deset milionů korun. Auta se prodávala většinou na leasing a Charouz a jeho prodejci potřebovali překlenovací úvěry. O tři roky později už dlužil osm miliard. Když v roce 2000 převzala zkrachovalou IPB Československá obchodní banka, patřil Charouz ze svými šesti miliardami mezi největší dlužníky. Tiskový mluvčí ČSOB Milan Tománek tvrdí, že Charouz své dluhy IPB prakticky nesplácel. Úvěry pro bývalého závodníka představovaly patnáct procent všech špatně vymahatelných dluhů bankovního domu. IPB na ně musela vytvářet finanční rezervy, a proto se v roce 1997 s podnikatelem raději domluvila na pozoruhodném triku. Charouzovy firmy začaly na úvěry vystavovat směnky, IPB s Charouzem se za ně zaručili a banka směnky prodávala. Nebyl o ně zájem, banka si ale mohla z klasifikovaných úvěrů umazat důležitou položku. Když lví banku převzala ČSOB, byly dluhy opět zahrnuty do kategorie úvěrů. Charouzovy firmy je ovšem nadále nesplácely. Ještě před zánikem IPB se Charouzovi podařilo umazat z dluhů téměř jednu a půl miliardy korun. Prodal své společnosti Al Leas a Invest Car Leasing dlouholetému spolupracovníkovi z holdingu Ladislavu Žákovi (dluhy dosud odmítá zaplatit). O formě splacení zbývajících čtyř a půl miliard začala banka s Charouzem jednat počátkem loňského roku a v prosinci byla dohoda na stole. Charouz dopadl neočekávaně dobře. Banka podle přísloví „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“ prominula závodníkovi skoro dvě miliardy, když jí Charouz dovolí ovládnout dvě třetiny svého majetku. Zmíněné dvě miliardy skončí podle dohod ČSOB s vládou v Konsolidační agentuře. Charouzovi se vstřícnost vyplatila. Zůstává mu padesátiprocentní podíl v hokejovém týmu Sparta, firma Bohemian promotion agency, která vlastní reklamní práva na hokejovou extraligu a ovládá sázkovou kancelář Tipsport cup. Charouz si udrží i čtvrtinový podíl ve vydavatelství časopisů o motoristickém sportu Automedia.

Rámeček

Nomura Urquell

Už koncem roku 1991 propukla debata, jak privatizovat Plzeňské pivovary. Politická reprezentace nechtěla prodávat rodinné stříbro do ciziny, až si za to vysloužila kritiku představitele japonské společnosti Nomura International Randalla Dillarda: „Československo se předem zbavuje možnosti vybírat mezi zahraničními zájemci,“ prohlásil na jaře 1992.Intervence měla úspěch. Námluvy Nomury a Plzeňských pivovarů v roce 1992 skutečně proběhly. Jako zástupci statutárních orgánů pivovarů jim tehdy asistovali dva politici, Vlastimil Tlustý (ODS) a Miroslav Kalousek (KDU-ČSL). V polovině června dorazila na ministerstvo zemědělství k připomínkování smlouva, podle níž má Nomura dělat privatizačního poradce pivovarů a obdržet dvě procenta z prodejní ceny. Pozoruhodné bylo, že platila již od května téhož roku. Rozpor nebyl nikdy vysvětlen, připravované trestní oznámenení na podezření z podvodu ale neopustilo zásuvky zemědělského ministerstva.Námluvy ukončil privatizační projekt, který rozhodl, že 70 procent akcií půjde do kuponové privatizace. Plzeňské pivovary – přejmenované na Plzeňský Prazdroj - ovládla pak nákupem akcií IPB. Stalo se tak nedlouho před 4. březnem 1998, kdy celou IPB koupila za dvě a půl miliardy Nomura.5. března 1998 převedla IPB 84 % balík akcií pivovarů na firmu České pivo a na oplátku od ní o týden později dostala 7,2 miliardy korun. Bohužel IPB platila sama sobě. Banka totiž stejného 12. března půjčila uvedenou sumu výměnou za směnky společnostem Bankovní holding, Czech Trade a Prosper International. Tyto tři firmy peníze převedly na účet Českého piva, které je pak pouze vrátilo IPB. Transakce proběhly během 41 minut. IPB tak zůstaly v rukou směnky na 9 miliard. Posléze se ukázaly bezcenné. Krátce po krachu banky se totiž vynořila smlouva, podle níž je možné za směnky zaplatit jen bezcennými akciemi IPB.IPB na obchodu tratila více než sedm miliard, Nomura získala naopak 22 miliard. Sama totiž ovládla České pivo a celou společnost prodala za 22 miliard korun jihoafrickému koncernu SAB.Když ČSOB převzala aktiva IPB, podala na aktéry obchodu trestní oznámení. Vyšetřovatel Jiří Tvrdý v lednu loňského roku obvinil osm aktérů obchodu z úvěrového podvodu, porušování povinnosti při správě cizího majetku a zneužívání informací v obchodním styku. Vyšetřování má skončit v březnu.Tlustý a Kalousek se přes podezření ze střetu zájmů, které představovaly jejich někdejší kontakty s Nomurou, stali členy poslanecké komise pro vyšetřování krachu IPB, Kalousek dokonce jejím předsedou. Komise popsala selhání státních úřadů při privatizaci a kontrole IPB. Přitom ale pominula fakt, že banka byla svého času věřitelem ODS a ČSSD. Nezmínila rovněž případnou odpovědnost politiků při ztrátě Prazdroje ani dalších bankovních tunelů.

Rámeček

Konkrétní být nemohu

S Jaroslavem Baštou o tom, jak řídil akci čisté ruce

Na Konsolidační agenturu bylo převedeno na čtyři sta miliard nevymahatelných účtů. Zabýval jste se jako koordinátor akce čisté ruce otázkou, kde ty peníze zmizely?

Pochopitelně. Když pomineme úvěry pro firmy, které zkrachovaly zásluhou druhotné platební neschopnosti apod., a když se soustředíme pouze na takzvané tunely, tak peníze končily na zahraničních kontech různých soukromníků nebo firem. Ale úplně konkrétní být nemohu, často jde o bankovní tajemství.

Proč je za takové množství ztracených financí potrestáno tak málo lidí?

Problém je s promlčecí lhůtou. Naráželi jsme na to, že u řady případů byly trestné činy promlčeny, protože se začaly vyšetřovat pozdě. Nejvíce úvěrů bylo poskytnuto počátkem devadesátých let, my jsme se tím začali zabývat až v roce 1999, kdy už uplynulo od možných podvodů více než pět let. Celkově si ale myslím, že ani zákony, ani policie nebyly na zločiny bílých límečků v první polovině devadesátých let připraveny.

Kdo za desetileté masivní poskytování úvěrů nese politickou odpovědnost?

O politické odpovědnosti nechci spekulovat. Odpovědnost nese vedení bank a jejich úředníci. Ti měli pod kontrolou hospodaření finančních ústavů.

Banky patřily státu…

To ano, ale byly samostatné a za jejich chod odpovídali úředníci.

Úvěry se poskytovaly se souhlasem politiků, mluvil o tom třeba bývalý guvernér ČNB Tošovský.

O tom nevím. V každém případě mohu říci, že většina státního majetku se privatizovala do rukou zhruba tří stovek lidí. Jejich jména se velmi často opakovala v privatizovaných firmách.

Můžete být konkrétní?

To publikoval ve své studii už před šesti či sedmi lety ekonomický poradce sociální demokracie pan Pick. Tam si to můžete najít.

Kolik konkrétních tunelů odhalila vaše komise v akci čisté ruce?

To nebylo náplní naší práce. My jsme analyzovali, a myslím že úspěšně, podstatu ekonomických podvodů a předali jsme podezřelé případy policii. Bohužel dnes nevím, co se s našimi podněty dělo.

J. Kovalík získal grant na podporu investigativní žurnalistiky od Nadačního fondu Ferdinanda Peroutky. On-line chat s J. Spurným na dané téma proběhne 28.2. od 20.30 hod. na www.respekt.cz.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte