Devítileté dítě nemá na horolezecké túře co dělat
Rád bych připsal několik poznámek k článku Poslední cesta na vrchol (Respekt č. 48/2002). Jako lékař jsem se před více než třiceti lety účastnil sportovní činnosti v horolezeckém oddíle. Soudím, že čtenáři zmiňovaného textu byli ochuzeni o důležité poučení ve dvou bodech:
1) Devítileté dítě nemá přiměřené fyziologické vybavení (a tím pádem ani potřebné rezervy) nejméně ve třech směrech: v hospodaření s energií a tekutinami, termoregulaci a psychické zdatnosti. Nemá také předpoklady k odpovědnému rozhodování (jeho přání vystoupit na třítisícovku nemůže mít významnou váhu pro plánování túry). Tím je jeho účast v extrémních akcích vyloučena. Otce snad omlouvá neinformovanost v této oblasti, čtenář by si však měl odnést kategorické memento, že dítě – dokonce prepubertální – nemá co dělat na náročné horolezecké túře.
2) Nelze souhlasit s vágním a benevolentním postojem k uplatňování solidarity, zaznívajícím v odpovědích Jana Stráského. Na principu „přátelství na laně“ si horolezci vždy zakládali a pěstování tohoto principu bylo charakteristickým a neodmyslitelným rysem tohoto sportu. Doby se mění, nyní dominují i sólové výstupy, ale i ty mohou být dobře logisticky a komunikačně zajištěny. Poukaz na to, že se někteří jedinci často snaží utrhnout ze skupiny nebo podnikají divoké sólové akce, nemůže vést ke…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
