Kdy jsme naposledy válčili s Rakouskem? Na Moravském poli za Přemysla Otakara II., nebo snad za třicetileté války? Těžko vzpomínat, protože dalších pár set let jsme byli více či méně dobrovolní partneři. Nyní však máme za sebou dva týdny největší diplomatické války v naší polistopadové historii - začala na rakouské frontě kvůli Temelínu, ale už se šíří i do Německa. Mezi Prahou a Vídní létají ostrá slova, německý kancléř Schröder hrozí zrušit březnovou návštěvu Česka a protesty vycházejí i z Bavorska Edmunda Stoibera. Tyto dva týdny ukázaly mnohé. Ze slovní přestřelky dvou tajtrdlíků, jak prezentují řečnické výkony Miloše Zemana a Jörga Haidera média, je tu náhle hrozba, že Gerhard Schröder, na rozdíl od Haidera nezpochybněný demokratický politik a muž, který má velké slovo při sjednocování Evropy, zruší předem ohlášenou návštěvu. To už není jenom tak a nejde tu jen o Temelín. Co k tomu Schrödera vedlo? Posledních čtrnáct dnů ale ukázalo mnohé i o nás. Jako by opět ožila stará poučka: Obvykle očekáváme nebezpečí odtamtud, odkud ve skutečnosti nehrozí, ale o to nečekaněji pak udeří odjinud. A nachytá nás zcela nepřipravené. Po roce 1918 jsme viděli nepřítele v Rakousku, ale ve skutečnosti přišel z Německa. Po roce 1945 jsme se báli revanše z Německa, ale skutečný útlak a poté okupace přišly z východu. Po roce 1989 jsme se obávali ruské hrozby, ale komplikace teď přišla z Rakouska. Jako by se uzavíral kruh odstartovaný rozpadem habsburské monarchie. A jako by se v českém…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
