Píše se listopad 2002 či únor 2003. Americké bombardéry po krátkých, leč intenzivních náletech zničí vojenskou i strategickou infrastrukturu Iráku a do země celkem nerušeně vpochodují pozemní jednotky US Army. Specialisté obsadí sklady a laboratoře, které obsahují dosud jen tušené irácké zbraně hromadného ničení. Režim Saddáma Husajna je svržen, provizorní vládu vytvoří většinou členové exilového Iráckého národního kongresu a začne příprava svobodných voleb, z nichž posléze vzejde demokratická reprezentace nového Iráku. I takto optimisticky lze interpretovat scénáře chystaného útoku na Irák, útoku, o kterém se nyní mluví a píše ve všech světových médiích a jehož scénáře pronikly již před časem (cíleně?) do tisku, přesněji do listu The New York Times. Je takový optimismus skutečně namístě, nebo raději zvolit zdravou skepsi? Nelze odpovědět zcela jednoznačně. Samotná vojenská operace může proběhnout úspěšněji, než jak by napovídalo sýčkování skeptiků. Ukázalo se to loni na podzim v Afghánistánu. Ale politická stránka věci bude mnohem složitější než v operaci „Trvalá svoboda“. Ze dvou důvodů. V Iráku má své zvláštní zájmy více sousedních mocností i domácích skupin. Druhým důvodem je fakt, že téměř rok stará mezinárodní koalice proti terorismu funguje víceméně jen na papíře - útok na Irák si přejí a vážně se na něj chystají jen Spojené státy.
Kde najít důkazy
Základní otázka, která rozděluje svět i samotný Západ včetně NATO, je nabíledni: Proč…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
