Právě před rokem, 28. června, se zdánlivě nemožné stalo skutkem: Slobodan Miloševič stanul před mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu, aby se zodpovídal z válečných zločinů v Kosovu, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. Přitom ještě před dvěma lety to vypadalo, že nezradí-li ho cukrovka, bude osudy Srbů určovat ještě hodně dlouho. Miloševič sice skončil v holandské cele, ale osudy Srbů svým způsobem určuje dál. Zdá se, že vyhaslá fascinace někdejším vůdcem národa dostala nový dech. Vyšeptalý Miloševič jako by v soudní síni objevil novou energii. Proto také přenosy z jednání v Haagu přetrumfly ve sledovanosti i jihoamerické telenovely. Je zajímavé, že mnohem menší pozornost mu věnují jeho oběti - Albánci, Bosňáci či Chorvati. Slobodan prostě byl a nadále zůstává především srbskou „story“.
Jsou to naši
Cílem tribunálu je pojmenovat a potrestat zločin. Řada lidí si však od Haagu slibovala i jeden vedlejší efekt - příspěvek k srbské sebereflexi. Ve státě, kde většina obyvatel nedokáže vyjmenovat ani jeden zločin, který spáchali v uplynulém desetiletí Srbové (například Srebrenica), je to více než potřeba. Veřejné soudní přelíčení mohlo obyčejné Srby konfrontovat s realitou poslední krvavé dekády. V tomto smyslu se ale Haag zcela minul účinkem. A nejen on. Spousta akcí, seminářů či kulatých stolů, které na téma vyrovnávání se s minulostí pořádají srbské nevládní organizace, nemá v porovnání s mýdlovou operou „Miloševič v Haagu“…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
