Jsme tam, kde jsme byli

Volby ve střední Evropě mají změřit, kam se region posunul za dvanáct let od pádu komunismu. Politické změny ale nestačí. Střední Evropu určuje její kulturní rámec. A protože ten se nezměnil, politika se automaticky jako kruhem vrací zpět pod vliv stejně nebezpečných myšlenek, jaké ovládaly třicátá léta minulého století.

Chybný přenos

V poslední době se znovu objevilo – a v Česku velmi nápadně – středoevropské pojetí národních zájmů. Tento model vznikl chybným přenosem z anglosaského světa, když se pojem „national interest“ přeložil doslovně jako „národní zájem“. Nikdo si nevšiml, že v tomto smyslu použité slovo „národní“ nemá v anglosaském světě nic společného se významem „etnický“. Podobných chybných přenosů je víc, až se zdá, že pro střední Evropu to je téměř poznávací znamení. Počínaje Wicleffovým učením, jak ho v Čechách převzal Hus, přes přelom 19. a 20. století s šílenstvím rasových teorií Hustona Stewarta Chamberlaina až do nedávné doby, kdy dorazil Hayekův liberalismus. Ten Češi přijali opět s naprostým nepochopením. Každý středoevropský národ také vidí svou existenci jako naprostou tragédii a na každý jiný národ hledí s obdivem. Naposledy to bylo patrné z polemiky, která v minulých týdnech proběhla na stránkách polského deníku Rzeczpospolita, kde se polští intelektuálové Rafal Ziemkiewicz a Andrzej Nowak odvolávají na skvělé úspěchy České republiky. Přes všechno opožděné přebírání anglosaských myšlenek ze Západu, pocity…