I když některá díla sochaře Karla Nepraše připouštějí hodně temné výklady, jsou vždy tak či onak svázána se životem. Poukazují na jeho léčky a trýzně, v sarkastické nadsázce představují jeho nesmyslnost, ale navozují pocit, že ta ubohost a komická trapnost lidského pobývání na světě nikdy neskončí a že v malicherném hašteření, které vrší jedno nedorozumění na druhé, nikdy nepadne poslední slovo. Když předminulý pátek klasik absurdní grotesky v českém sochařství zemřel, jeho smrt všechny obeznámené zaskočila. Své místo na umělecké scéně zaujímal Karel Nepraš tak nenuceně, že se zdálo skoro nevhodné hledat pro něj nějakou příčku v hierarchiích nejvýznamnějších umělců. Jistě k nim patřil, jenže v jeho blízkosti se hierarchické pojímání světa hroutilo. Ironie, která prostupovala celou jeho osobnost, patřila i k nejzřetelnějším znakům jeho díla, jež jako by ani nechtělo být bráno příliš vážně. Sochař je opustil dřív, než se uskutečnila velká retrospektivní výstava k jeho sedmdesátinám a než mu vyšla první monografie. Snad teprve nyní, uzavřené a odpoutané od Neprašovy hravé přítomnosti, prokáže plně svou závažnost jako jedno z nejvýstižnějších svědectví o proměnách ducha pokřivených časů.
Pivní misie
Sochařství na AVU začal Karel Nepraš studovat v roce 1952, kdy se na nedaleké Letné po dlouhých přípravách konečně rozběhly stavební práce na realizaci obřího Stalinova pomníku (školu ukončil dva roky po jeho odhalení). Tak monstrózní příklad…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
