Když před čtrnácti dny Spojené státy rozhodly o dovozních clech na ocel, zklamání a znechucení mezi dosavadními stoupenci George Bushe bylo skoro hmatatelné. Stála přízeň voličů v „ocelářských“ státech zato? Nenadělá se ochranou víc škody než užitku? Jak k tomu přijdou výrobci aut nebo ledniček, jimž se podle odhadů prodraží nákup oceli o deset procent? Tuto středu cla vstupují v platnost a veřejná debata je o kus dál. Otázka zní: nakolik vážný byl vlastně zápal amerického prezidenta pro volný obchod? Neúnavný Bushův kritik, profesor ekonomie Paul Krugman, si ve svém pravidelném sloupku pro New York Times takovou příležitost k rozcupování nemohl nechat ujít. Prezidentův hlavní argument - že chtěl dopřát tamnímu ocelářství čas na zotavenou - je skutečně neudržitelný. Tradiční hutě totiž slábnou a upadají už dlouho, upozorňuje Krugman. Ani ne tak kvůli importům jako kvůli konkurenci malých a energeticky méně náročných „minihutí“. Dnešní ekonomika, v níž průmysl ustupuje službám, zdaleka nezhltá tolik ocele co dřív. Profesor Krugman při této příležitosti zavzpomínal na Billa Clintona. Ten prý na rozdíl od Bushe o volném obchodu nejen mluvil, ale také pro něj něco dělal - například se spojil s republikány, aby proti vůli mnoha vlastních kongresmanů protlačil smlouvy o vzniku Severoamerické zóny volného obchodu a o připojení k Světové obchodní organizaci (WTO). I Wall Street Journal, jehož komentátoři Bushovi zřetelně fandí, musel vládní rozhodnutí prohlásit za "dosud…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
