V hudebním světě frčí experimenty, při nichž se nezřídka sahá po lidové hudbě. Čeští vyznavači etna a world music si podupávají s Bretonci i Peruánci a africké bubny je přivádějí k transu. Kupodivu k vlastnímu původnímu folkloru zůstává většina z nich chladná - tradiční lidová hudba je pro ně mrtvá věc. Bohudík se stále najdou lidé, které o kráse lidové hudby není třeba přesvědčovat. A dokonce zde žijí i „podivíni“, kráčející ve stopách někdejších sběratelů typu Sušila, Bartoše či Janáčka, bez nichž bychom dnes ostatně nějakou world music sotva znali.
A ještě jedna
Unikátem mezi zapálenými ctiteli lidové hudby je bezesporu Jura Petrů (48), zaměstnáním optik ze slováckého Kyjova, povoláním však cimbalista a vedoucí cimbálové muziky, kterou „zdědil“ po svém otci, dnes již legendárním slováckém primášovi. Kromě toho je Jura též šéfem mužského sboru, sběratelem lidových písní a editorem zpěvníků a nahrávek. Jeho archiv uchovává bezmála dva a půl tisíce moravských písní z Kyjovska (sám jich sesbíral přes osm set). Jako bomba zapůsobily pak ve světě folkloru dva objemné svazky „Lidových písní z Kyjovska a Ždánicka“, jejichž vydání Petrů inicioval v půli 90. let (odborně je zpracovala Olga Hrabalová). Podle Ústavu lidové kultury ve Strážnici jde o zatím nejrozsáhlejší regionální písňovou monografii z Moravy. "V 70. letech, kdy jsem začal hrát v muzice, se tady zpívalo a hrálo kde co – od Šumavy k Tatrám – a já jsem chtěl vrátit do Kyjova to…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
