V celých českých dějinách nacházíme pozoruhodné množství otevřených příběhů, jejichž výklad dodnes vyvolává spory. K nejožehavějším nepochybně patří národnostní svár, který se obzvlášť nenávistně stupňoval od devadesátých let 19. století a vedl k Mnichovu, okupaci a vyhnání více než tří milionů německých obyvatel českých zemí. Tak radikální plošné řešení se mohlo jevit přijatelně jen v doznívající atmosféře hitlerovské apokalypsy a za normálních okolností by jeho nelidskost měla být zřejmá, mezi Čechy však nachází stále dost obhájců, kteří soudí, že šlo o spravedlivý trest za sudetský podíl na rozbití Československa a na okupaci. Nemlčí ovšem ani sudetská strana, jež přehazuje horký brambor historické viny do Prahy, a to často až příliš jednoznačně. Sudetoněmecká problematika byla v socialistickém Československu překrývána zjednodušenými historickými obrazy, jež měly národu lichotit. Více než půlstoletí staré události by dnes mohly nahlodat mravní sebevědomí, v němž se česká společnost desítky let utvrzovala, a proto se k nim zdráhá vracet. Pro sudetskou stranu zase odsun znamenal takovou citovou újmu, že své utrpení nerada porovnává s tím, co mu předcházelo. Svár v české kotlině po staletí živený výčitkami, záští a pohrdáním jako by měl trvat do nekonečna. Naštěstí se objevují badatelé, kteří se vymanili z iluzí i traumat a minulost nahlížejí v celé její mnohoznačné složitosti. Takto se pokusil roku 1999 jednatřicetiletý německý historik Volker Zimmermann v knize…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
