Souhlasím s Kateřinou Šafaříkovou (Řeknu ti, co smíš; Respekt č. 44/2001), že politické myšlení v Čechách je prolezlé ideou kolektivismu a všemohoucího státu, který na jedné straně všechno může a na druhé se má také o vše starat. Avšak nemyslím si, že by „čelní vyznavači individualismu neváhali omezit osobní svobodu celé jedné skupině obyvatelstva a podřídit ji kolektivní pravdě většinové populace“, jak Kateřina Šafaříková píše. Protože však rozumím, co chce komentářem kritizujícím odmítnutí návrhu zákona o registrovaném soužití osob téhož pohlaví říci, rád bych připomněl stránku věci v debatách na toto téma stále opomíjenou.
Přirozené manželství
Velká část populace homosexuály chápe jako lidi, kteří se sexuálně stýkají s osobami téhož pohlaví. Ve skutečnosti se však homosexuálně orientovaný člověk především zamilovává do osoby stejného pohlaví. Otázka sexu je druhořadá. To je důležitá nuance. Ani heterosexuálové, ani homosexuálové totiž nemohou svou zamilovanost moc ovládat a často v jejím jménu opouštějí rodinu, kariéru i zdravý rozum. Zamilovanost pak může přerůst v lásku, která může vyústit v rozhodnutí sdílet s daným partnerem dobré i zlé na společné životní pouti. Tak vzniká přirozené manželství (terminus technicus), které může být slavnostně stvrzeno před shromážděním blízkých osob, Bohem nebo jinou autoritou či referenční skupinou. Vznik přirozeného manželství je psychickým…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
