Teror v přímém přenosu

U příležitosti výročí teroristických útoků 11. září 2001 odemykáme text, který v Respektu vyšel bezprostředně po události.

•••

„Již nikdy nic nebude takové jako před 11. zářím 2001.“ Citovaná věta se během minulého týdne objevila v nespočetných jazykových variacích ve všech světových médiích a proměnila se tak po pouhých několika hodinách své existence v klišé. Hledat odpověď na otázku, jakou proměnou během osudového černého úterý prošla média sama, je kvůli malému časovému odstupu ještě problematické. Přesto stojí reportáže o útoku teroristů na New York a Washington za zamyšlení.

Nebezpečně rychlé zprávy

Po válce v Perském zálivu (1990–1991) a bombardování Jugoslávské svazové republiky (1999) se teroristický útok na symboly americké moci ve městech New York a Washington stal další událostí v přímém přenosu. Celý svět mohl prostřednictvím televizních kamer několik desítek vteřin po nárazu prvního letadla do budovy Světového obchodního centra sledovat jednu z doutnajících věží newyorských dvojčat, následný náraz druhého letounu do mrakodrapu a posléze i zřícení Twin Towers.

Tragédie na krátký čas dokonce otupila ostří konkurenčního boje mezi elektronickými médii ve Spojených státech. Hlavní televizní společnosti CBS, NBC, CNN a Fox News předvedly divákům dosud nevídanou spolupráci. Podělily se o své zpravodajské zdroje, vyměňovaly si živě vysílané obrazové zpravodajství a vyšly si maximálně vstříc i v dalších oblastech. Důvod ke spolupráci byl jediný: poskytnout všem divákům bez rozdílu co nejrychleji - pokud možno v přímém přenosu - veškeré dostupné informace o teroristickém ataku.

Drama přímého přenosu má však mnohá úskalí. Největším z nich, jak zpravodajství o teroristickém útoku prokázalo, je šíření neověřených a poplašných zpráv. CNN například padesát minut po nárazu prvního letadla do budovy Světového obchodního centra informovala své diváky o tom, že Bílý dům, Pentagon a Kongres jsou v plamenech. Po několika minutách byl však titulek z vysílání urychleně stažen.

Podobného ražení byla i zpráva o únosu celkem deseti letadel, kterou odvysílaly některé lokální televize v New Yorku. Poplašnou informaci okamžitě převzaly a vzápětí odvysílaly také celostátní zpravodajské stanice, včetně hojně sledované Fox News. Z obliga nezůstala ani Evropa, kde byla zveřejněna zpráva, že čtvrté unesené letadlo, které se zřítilo u Pittsburghu, sestřelily stíhačky americké protivzdušné obrany. Poté, co tuto informaci pustily do éteru také americké televize a rádia, se ukázalo, že pravděpodobně neodpovídá realitě.

Až do 11. září 2001 nebyla v celé své historii postavena s takovu silou před dilema, jak na jedné straně beze zbytku splnit svou informační povinnost a na straně druhé neumocňovat následky již tak hrůzného činu.

Drama přímého přenosu má také další průvodní znak: zahání do defenzivy ty, které si veřejnost platí za to, aby následky katastrofy řešili - politiky, státní správu i záchranáře. Diváci a posluchači jsou přímými svědky dramatické události a publikum, které jsme si zvykli označovat slovem masové, po několika minutách od začátku události čeká reakci. Politici jsou tak přinuceni obecnými frázemi reagovat na děje, o nichž mají jen o málo větší, ne-li stejné, množství informací jako diváci či posluchači. U svědků dramatu v přímém přenosu proto může vzniknout optický klam, že „odpovědná místa“ řeší krizovou situaci liknavě. Přímý přenos tak vystavuje politiky nezdravému tlaku, urychluje vývoj událostí a nebezpečně ovlivňuje kvalitu jednání společenských elit.

Nástroj terorismu

Masakr v New Yorku a Washingtonu před nás staví ještě jednu zásadní otázku: Nehrají přímé přenosy tragédií a katastrof významnou roli ve strategii teroristů? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Teroristé vědí, že čím hrůznější budou následky jejich činu, tím je pravděpodobnější, že jejich násilným aktem bude vyveden z míry celý svět. Stačí připomenout dva teroristické zločiny z roku 1995: pumový útok Timothyho McVeigha na budovu federálních úřadů v Oklahoma City a atak sekty Óm šinrikjó, která zaútočila bojovým plynem sarin na cestující v tokijském metru.

Náraz dvou letadel do budovy Světového obchodního centra v New Yorku a jednoho na Pentagon ve Washingtonu má podobný cíl - nejen zabíjet, ale především šokovat. Strategie teroristů se do jisté míry přizpůsobuje světu médií, která svým příjemcům chtějí nabízet „zajímavé a originální“ zprávy. „Originalita“ se v důsledku toho zjevně cení i mezi teroristy. Je proto velmi pravděpodobné, že nejen ve Spojených státech se v dohledné době začne diskutovat o uměřenosti obsahů, které média produkují a vysílají, včetně obsahů zpravodajských. Prvním takovým krokem bylo koncem týdne rozhodnutí hollywoodských studií o zastavení natáčení filmů s efektními teroristickými scénami. Rovněž televizní stanice stáhly ze svého vysílání akční filmy. Nikdo ovšem nedovede odhadnout, zda a jak dlouho americkému zábavnímu průmyslu tato střízlivost vydrží. Navíc uměřenost v těchto dnech je celkem logická, protože diváci jsou svědky reálného dramatu.

Události jako poselství

Každou událost je možné brát také jako poselství, rozumějme ve smyslu poselství. Je zřejmé, že úterní útok na USA je jasným poselstvím i pro média. Až do 11. září 2001 nebyla v celé své historii postavena s takovu silou před dilema, jak na jedné straně beze zbytku splnit svou informační povinnost a na straně druhé neumocňovat následky již tak hrůzného činu. Bude zajímavé sledovat, jak se k problému, který šokující úterní událost ve Spojených státech učinila naléhavým, postaví.

Autor je doktorandem na Fakultě sociálních věd UK a redaktorem BBC.