Postavení homosexuálních párů je podobně jako interrupce či legalizace měkkých drog téma, pro které v jinak celkem unifikované Evropské unii neexistuje společné pravidlo. Jednotícími prvky jsou pouze povinnost respektovat lidská práva a loni přijatá evropská norma o zákazu diskriminace homosexuálů v práci. Otázku „svatby“ mezi jedinci stejného pohlaví, kterou před několika dny oživil vstup příslušného zákona v platnost v Německu, řeší každá země EU po svém. Rozdíly panují dokonce i uvnitř samotných států: na jihu Evropy neexistuje zákon o registrovaném partnerství, ale v některých italských městech, například ve Florencii, a v celém Katalánsku homosexuální páry požívají určité sociální výhody.Cestou obdoby registrovaného partnerství se v září vydá i Londýn, ačkoli uzákonění homosexuálního svazku se v Británii zatím nechystá. Z dohody uzavřené na londýnském magistrátu nepoplynou partnerům žádná „rodinná“ práva, v případě soudních sporů však poslouží jako důkaz. Fakt, že premiér Tony Blair na rozdíl od londýnského starosty Kena Livingstona nehodlá vyjít stejnopohlavním párům vstříc, přiměl dva homosexuály z hrabství Kent před sedmi týdny zahájit protestní hladovku.Uzavírat právně platná registrovaná partnerství zatím mohou homosexuálové v sedmi zemích Evropské unie: v Dánsku (od roku 1989), Nizozemí, Finsku, Švédsku, Německu, Belgii a ve Francii. Mimo členské státy Unie to lze v Norsku, na Islandu, v Maďarsku, v americkém státě Vermont, městě San Francisco a kanadské…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
