Wagner jako tabu

O významu symbolu a tabu v kultuře, respektive v kulturní politice toho či onoho státu by nás mohla poučit současná izraelská debata na téma veřejné prezentace děl Richarda Wagnera. Začátkem července ji oživil věhlasný dirigent Daniel Barenboim svým wagnerovským přídavkem na prestižním jeruzalémském hudebním festivalu, čímž porušil - byť to nebylo první narušení - více než půlstoletý neformální bojkot Wagnerovy hudby v Izraeli. V této debatě najdeme leccos společného s českou diskusí, která odstartovala loni po pražském vydání překladu Hitlerova Mein Kampfu.Na rozdíl od českého prostředí - kde se veřejná prezentace základního díla nacismu na prodejních stáncích připustila - je v Izraeli názor na osobnost a dílo Adolfa Hitlera zcela jednoznačně odmítavý. Těžko si také představit, že v židovském státě, který se hlásí k šesti milionům obětí holocaustu, by to mohlo být jinak. Ale u Richarda Wagnera tomu tak úplně není. Spíše sílí trend, že by bylo dobré odlišit patologické rysy Wagnerovy osobnosti a jeho antisemitské spisy (ty inspirovaly samotného Hitlera, jenž se k Wagnerovu odkazu hrdě hlásil) od Wagnerovy hudby, která - přes všechny peripetie - patří ke světovému kulturnímu dědictví a jako taková se může veřejně hrát. Obecné téma je tudíž stejné u nás i v Izraeli. Má o těchto sporných věcech, na jejichž prezentaci nemá veřejnost jednoznačný názor, rozhodovat zákon? Má o tom ad hoc rozhodovat demokratická většina v jakémsi referendu? Nebo jde o výsostné symboly, které by…