Zatímco se domácí prozaici narození v šedesátých letech od svých oficiálních i neoficiálních generačních předchůdců programově odlišili, u jejich exilových vrstevníků není takový odstup nijak výrazný. Dokládají to i povídky českého Pařížana Jaroslava Formánka (* 1960) v knížce Beze stop. Ta je spřízněnější s románem Klíč je pod rohožkou o deset let staršího Vlastimila Třešňáka než s texty autorových vrstevníků, kteří zůstali doma. Opět tu nacházíme osamělého hrdinu, jenž jakž takž přežívá v cizím a lhostejném světě a má blíž k jeho rubu než k líci. Neznámé prostředí v něm jitří ostražitou vnímavost a soucit s ubožáky všeho druhu znamená v podstatě solidaritu.
Má svůj vlastní kontext, v němž teprve může plně vyniknout jedinečnost každého autora. V jeho rámci působí Formánek nápadně střízlivě a střídmě, vyprávění se nevzpíná k opojným extázím ani nepropadá do temna depresí, ale ubírá se celkem vyrovnaně melancholickými krajinami samoty s cílem zachytit a předat poměrně výlučnou zkušenost.
Mimo obraz
Stejně jako jiní exiloví autoři střední generace nezapře ani Formánek beatnickou lekci, s mravností však nijak divoce neexperimentuje. Rád by se zřejmě přiblížil dráždivému minimalismu raných povídek Ernesta Hemingwaye, které ostatně také vznikaly převážně v Paříži, vychází rovněž z pozorného popisu prostředí, v jehož podtextu se odráží niterný stav vypravěče. Tvář světa je zdánlivě bezvýrazná, je-li však pozorována dostatečně úporně, začne prozrazovat skrytá dramatická hnutí, detaily se mění v šifry, banální rozhovory v ozvěny věčného diskurzu o smyslu života a smrti. Minimalistická škála šedí se občas stává vhodným pozadím pro drastický morytát, který na ní krvavě zazáří (např. povídky Na špici, Stav prolínání, Vyhnání z ráje), jindy se však v textu nepřihodí vůbec nic, co by stálo za řeč, jenže právě to paradoxně znásobí jeho emotivní výmluvnost (Několik podzimních dnů, Město). Ústřední postava Formánkových próz má přitom daleko k hemingwayovským chlapáckým hrdinům v čele peletonu, daleko spíš jde o ztroskotance, který se však naučil život na okraji docela vychutnávat. Řada povídek líčí setkání s marginálními figurkami a podivíny živořícími na společenském dně. Když v povídce Rasputin přijíždí hrdina navštívit někdejší domov, narazí v rodném městě na obludně tlustého přítele z mládí, který se ve špinavých teplácích povaluje celé dny na trávníku před hospodou a čeká, jestli mu někdo nedá cigaretu a nezaplatí pivo. Emigrant po krátké rozpravě s překvapením zjistí, že si po dlouhé době s někým rozumí, neboť žebravý zpustlík dospěl k podivuhodnému filozofickému nadhledu. V povídce Beze stop se hrdina na pařížské ulici setká s potrhlým staříkem, který mu vypráví, že nelítostně likviduje vše, co by mohlo být pokládáno za majetek, aby po sobě nezanechal žádné stopy. Hrdinu to okouzlí - všichni ostatní se přece kvůli tomu, aby po nich něco zůstalo, nedůstojně pachtí. Dědek si stěžuje, že musí v jednom kuse odrážet výboje energetických vln, které proti němu vysílají divní lidé z okolí. Jde o zřejmý blud, který má ovšem v hlubším smyslu pravdivé jádro: umolousaný klošár s vypětím všech sil odráží výboje sebevědomých a pohrdavých pohledů „řádných“ spoluobčanů. Hrdina v závěru povídky přiznává, že po rozloučení náhle pocítil, že se tímto bludem také nakazil. V jiné povídce je zmíněn životní příběh poustevníka Fera, jenž se za války uchýlil do slovenských hor a živil se tam ježky, aby unikl nepříznivým časům. Polapili jej až komunisté na počátku padesátých let. Během vyšetřování ho všemožně týrali, nedostali z něj však ani slovo. Poustevník se naopak zatvrdil a začal své trýznitele fyzicky napadat, za což byl znovu a znovu bit, až po jednom výprasku zemřel. Vězeňskou legendu o jeho nezdolnosti korunuje jeho jediný dochovaný výrok. Když se spoluvězeň podivoval, jak mohl prožít život bez dokladů, prohlásil Fero s nelíčeným údivem: „A ty dosial nevieš, veď keď si zapísaný - si stratený!“ Sympatie k bizarním lidovým filozofům spisovatele nicméně chvílemi zrazují. Sklouzávají k nekritické adoraci stavu, který bývá považován za životní selhání, a ve stejném duchu pohrdají prosperitou a pragmatismem. Životní zkušenost zanedbaných jedinců typu Rasputina jistě stojí za zaznamenání už jen kvůli své výjimečnosti: čím standardizovanější je svět, čím sériověji působí chování našich bližních, tím poetičtější je vše, co se vymyká. Čtenář ale musí uvěřit, že jde o zkušenost opravdu prožitou a autentickou. Následující výroky žebravého břicháče, který se nedokázal postarat o zděděný domek ani o sebe, znějí spíš jako výklad stoické filozofie nějakým módním popularizátorem typu Josteina Gaardera: „Lidé jsou všude stejní, a přesto se s nimi nedomluvíš. Když nechceš sdílet štěstí přijaté většinou, staneš se kdekoli břemenem. Nezapadneš do obrazu. Nejde to. Musíš rušit a zpochybňovat. Ať chceš nebo ne… Přijde to pak úplně samo - spokojenost, že nic nemáš a nechceš mít.“
Pytle ztraceného času
K slabším stránkám některých Formánkových povídek patří sklon k mudrování, snaha dovysvětlit to, co bylo celkem zdařile demonstrováno dějem a popisem prostředí. Kniha naštěstí dozrává čtenáři před očima. Vrcholným textem je zhruba padesátistránková povídka Georges, v níž je neobyčejně pozorně vykreslen niterný život podivínského Pařížana, který žije osaměle už déle než čtvrtstoletí v chátrajícím domku po rodičích. V nejmenším jej neopravuje ani neuklízí, už dávno mu odpojili elektřinu a vodovodní přípojku, zahrádka se změnila v prales a provlhlé místnosti zaplňují plastikové pytle s odpadky, v nichž jsou pohřbeny veškeré hmotné pozůstatky času - nikterak ztraceného, ale naopak neodbytně překážejícího. Georgesův život se odehrává v neměnných rituálech, týden co týden si vaří stejná jídla ze zlevněných konzerv a denně si pročítá sedmero novin, z nichž čerpá především informace o zdravém životním stylu. Snaží se jej s groteskní umíněností dodržovat i v krajně nezdravých a nehygienických podmínkách, pěstuje komické rozcvičky, ale zároveň v nikdy nepraném oděvu páchne špínou, což si uvědomuje jen matně a nepřikládá tomu žádný význam. Proud Georgesova vědomí prostupují vzpomínky, v nichž se útržkovité reminiscence významných událostí evropského dosahu mísí s naprosto banálními osobními zážitky, které zpočátku mohou dojímat jen svou outsiderskou bezvýznamností, postupně se však skládají v temnou anamnézu jeho vykolejenosti. Dovídáme se o Georgesově českém otci, který celý týden dřel u šicího stroje, aby se v sobotu opil laciným vínem a smutný vztek si vylil v hádce s manželkou, o sobecké panovačnosti Georgesovy matky i sestry, o dramatu nelásky, která Georgese od dětství zraňovala, až se mu stala trvalým traumatem, o řetězu citových úrazů, jimž byl v rodině vystaven pro svou zpočátku nenápadnou mentální odlišnost. Téměř až do konce povídky se zdá, že Formánek vypráví příběh citlivého jedince, kterého zmrzačil diktát konvenční normality nejbližších příbuzných. Teprve na posledních stránkách povídky se do Georgesova vědomí prodere věčně potlačovaný a zpřítomňovaný zážitek z vojny v Alžírsku, kde bezmocně přihlížel, jak jeho druzi ve zbrani znásilnili a pak zaživa pohřbili mladičkou domorodou dívku. Krvavá tragédie vplyne do tragédií nekrvavých. Svět člověka drtí nejrůznějšími způsoby a definitivní odpovědí se může stát radikální mlčení, jaké si zvolil Georges. Mlčení, při němž lze třeba i hovořit, ale jen tak, aby nebyla porušena důsledná distance k veškeré skutečnosti. Rasputinova poněkud dutá proklamace je v povídce o Georgesovi přetvořena v silný obraz, z něhož mrazí v zádech.
Jaroslav Formánek: Beze stop. Vydal Torst, Praha 2001, 195 str., cena neuvedena.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
