Být básníkem, je zvláštní milost Boží, kterou jsou trestáni vyvolenci. Je vždycky záhadou, co bylo dřív: zda se člověk proměnil v blázna psaním poezie, nebo blázen začne psát verše jako průvodní znak svého bláznovství. Snad existuje také poezie, jež je výsledkem dokonale uspořádané a zdravé mysli, ale i staří čínští básníci, o nichž si Evropané představují, že byli mistry duševního klidu, prý svou přírodní lyriku psali opilí a ve stavu vyšinutí. Vážně míněná poezie jde asi nutně za ruku s něčím, co je v rozporu se „standardním“ životem, co mu nějak nestačí, nebo ho naopak přesahuje. Současná česká poezie, její přední tvůrci to, zdá se, to právě znovu potvrzují.
Vypovídej
V knize „kádrovacích“ rozhovorů Petra Placáka se šestnácti současnými básníky se ovšem o zvláštním vztahu mezi tvorbou a duší příliš nemluví. Placák se skoro důsledně drží konkrétního vyprávění, většina zpovídaných mu oddaně a často až překvapivě otevřeně „vypovídá“, což je jistě umožněno tím, že Placák všechny zná dlouhou dobu osobně. Je tedy jeden z nich, ovšem ptá se jako vyšetřovatel nebo spíš vrátný při příjmu na psychiatrickou kliniku. Chce po nich odpovědi na otázky, které se běžně v literárních rozhovorech neobjevují: odkud pocházeli rodiče, kde se otec s matkou seznámili, jak to vypadalo na základní škole, co na střední. Názory, natož na poezii či literaturu, ho nezajímají. To jsou právě ty privátní věci, které si mohou nechat pro sebe. Naopak požadována je otevřenost…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
