Posmrtná sláva outsiderů

Reprezentativní příběh „pravého“ umělce, k němuž patřilo strádání na okraji společnosti vinou důsledné věrnosti vlastnímu stylu, se osnoval už před polovinou 19. století v kruzích pařížské bohémy, kde se nostalgie po aristokratické vytříbenosti spojovala s nechutí k vrstvám nových zbohatlíků. Dobrý tón vyžadoval pohrdat měšťáckým vkusem, úspěch směl být pozdní, nejlépe posmrtný. Věhlasu se ovšem dočkali jen někteří, jejichž dílo padlo do oka nějaké vlivné skupince z nastupující generace. Stávali se pak hrdiny zakladatelských legend: mladí mohli v jejich jménu bořit ustálené hierarchie hodnot, čímž získávali prostor pro růst vlastní prestiže. V druhé polovině 20. století se romantické legendy o geniálních outsiderech už dost opotřebovaly a začínaly mít spíš komický efekt, jakým se u nás vyznačuje například veleúspěšná taškařice s Járou Cimrmanem. Na druhou stranu však právě v komunistických diktaturách získávaly příběhy o zneuznaných talentech novou opravdovost a závažnost, neboť ilustrovaly bohorovnost režimu, který kádroval, komu umožní uměleckou kariéru, a kriminalizoval tvůrčí činnost neprokádrovaných. Dokonalým vzorem takové legendy by mohl být příběh malíře Jana Moštěka (1923–2001), jak jej prezentují pořadatelé jeho výstavy v pražské Galerii Franze Kafky.

Pravda, či báseň?

Podle katalogu se Jan Moštěk narodil v Nové Říši a vyrůstal zde v chudé a početné rodině s patnácti dětmi. Od dětství rád kreslil, avšak obrázky vesměs končily v botách…