Minulý týden přispěl Ústavní soud do diskuse nad nelehkou věcí: Kdy je možné omezit osobní svobodu člověka ve prospěch ochrany jeho života či zdraví, kterou on sám odmítá? Jak odstranit riziko, že taková možnost bude zneužita? A pokud nebezpečí odstranit nelze - stojí vůbec za to takovou pomoc zachovat? Příležitost k úvaze dal ústavním soudcům případ Jarmily Ederové.
Chuděrky, máma je blázen
Blížilo se poledne a Jarmila Ederová (37) právě uklízela ve svém řadovém domku na kraji Třebíče. Vtom se ozval zvonek. „Mezi dveřmi stáli dva muži, kousek dál sanitka,“ vzpomíná paní Ederová na loňský dvanáctý červenec. „Říkali, ať jedu s nimi, že prý mi ukáží, kde je můj manžel. Napadlo mě, že se mu asi něco stalo.“ Paní Ederová si šla pro kabelku. Překvapila ji ale reakce strýce, který chvíli předtím přijel po letech na návštěvu. „Říkal mi: Pojď, Jarmilko, nedělej problémy. To nic nebude,“ pokračuje Jarmila Ederová. „Vůbec jsem nechápala, co se děje. Zůstala jsem proto v domě a zavolala policii a svého přítele Karla Doležala.“ Teprve jemu ukázali muži ze sanitky žádost o převoz paní Ederové k psychiatrickému vyšetření do léčebny v Jihlavě. „Nikdy jsem se na psychiatrii neléčila. Obvodní lékařku Natálii Sedláčkovou, která o můj transport požádala, jsem dva roky předtím nenavštívila. Ani jednu ze dvou psychiatriček, které byly kromě ní podepsané na žádosti, jsem nikdy předtím neviděla,“ vysvětluje Jarmila Ederová svůj tehdejší údiv. Odmítla proto do sanitky…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
