Z okna kanceláře ředitele kopřivnické Tatry jsou vidět desítky dlouhých baráků z červených cihel. Na kopcích nad výrobními halami se rýsují zasněžené cesty, zkušební dráhy pro zdejší, kdysi na polovině zeměkoule proslulé nákladní vozy. Tatrovky lákají dodnes: „Žádný jiný náklaďák na světě nedokáže udržet všechna kola na zemi i na členitém terénu. Ani Petra Buzková při své podzimní návštěvě neodolala, a na polygonu si Tatrovku zkusila řídit,“ říká mluvčí Eva Kijonková. Radostné vzpomínky ale ztrácejí význam, když řeč přejde na ekonomiku: „Naši situaci může vyřešit jenom zahraniční partner, nebo stát,“ krčí rezignovaně rameny ředitel Zdeněk Podolský. Ředitelova slova nevypovídají pouze o jednom podniku. Na pomoci státu nebo cizinců závisí velká většina zdejšího průmyslu. V žebříčku stovky největších firem (měřeno podle obratu). Patří sem především společnosti, kde má hlavní slovo stát (40 %), následují firmy v rukou zahraničních majitelů (34 %). Jen čtvrtinu našich velkých podniků ovládají čeští kapitalisté, bez velkých ekonomických potíží jsou přitom zpravidla jen stavební a potravinářské firmy. Příběh kopřivnické Tatry dobře ukazuje, co je příčinou této české zvláštnosti.
Nehoda v Libyi
Kopřivnická Tatra kdysi bývala zdatným konkurentem Škodovky při výrobě osobních vozů. To se změnilo v sedmdesátých letech, kdy komunističtí plánovači načrtli a vystavěli obří závod na výrobu nákladních vozů pro celý socialistický blok. Problémy kopřivnického…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
