Lidé bez budoucnosti

Pětačtyřicetiletá Rouzat Abdurachmanová stojí u dveří márnice v ingušské Nazrani. Pomalu zakloní hlavu a s pohledem upřeným kamsi do oblak říká: „Alláh to všechno vidí. To je moje poslední naděje.“ Pár metrů od ní, přikryté plachtou od vojenského stanu, leží tělo její pětasedmdesátileté matky, zmrzačené a posléze zastřelené ruskými vojáky v Grozném, a spálené ostatky jejího strýce, který se pokoušel svoji sestru chránit. „Utekli jsme sem do Ingušska koncem září. Přesvědčovali jsme zoufale starou matku se strýcem, aby s námi odjeli také, že jim hrozí nebezpečí. Oni ale chtěli zůstat v Grozném,“ otírá si slzy na tváři Rouzat. „Odjeli jsme a neměli o nich tři měsíce žádné zprávy. Ruští vojáci na kontrolních postech nás neustále vraceli zpět.“ Po týdnech trýznivého čekání se Abdurachmanovým konečně podařilo projet začátkem února zpět do čečenské metropole, čerstvě „osvobozené“ ruskou armádou. „Raději jsme to neměli dělat,“ klopí oči manžel Rouzat, Rizvan Abdurachman, padesátiletý mohutný vousáč s mírným tikem v levém oku. Dům, ve kterém rodina Abdurachmanových před válkou v Grozném bydlela, našli Rouzat a Rizvan v troskách. Několik málo sousedů, kteří přežili bombardování i následné řádění ruských vojáků, jim předalo ohořelá těla jejich příbuzných. „Je to pořád stejné. Přijdou v maskách či bez nich, hodí do sklepa s civilisty granát, počkají, kdo přežije, donutí ho vydat všechny cennosti a pak ho buď zmučí, nebo rovnou do zátylku zastřelí. Osvoboditelé. Kdo je zastaví?“…