0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura26. 11. 20005 minut

Relativní štěstí absolutní umělkyně

Snad se na tom podepsala i příznivá společenská atmosféra, každopádně končící desetiletí v populární hudbě přineslo nástup žen – umělkyň. Tedy žen aspirujících na něco víc než být rozkošná či výstřední osůbka, jejímž úkolem je vizuálně dotvářet dojem z produkce v pozadí stojících mužů, případně propůjčovat svůj hlas jako nástroj pro jejich skladby. V prostředí hudebního průmyslu díky tomu dostal zelenou typ „dívka s kytarou a poselstvím“, jehož vrcholným představitelkám (Alannis Morisette, Sheryl Crow) se celkem dobře dařilo tvořit víceméně vkusné písně, v mezích možností nápadité, jejichž hlavní předností je, že nikoho nepobouří. Výrazná emancipace ale probíhala i mimo střední proud, bizarní podoby nabyla třeba ve vlně kapel takzvaných „riot grrrls“, jež svá radikální stanoviska doprovázely hudbou tak příšernou, že schopnost vydržet poslech jejich nahrávek předpokládala opravdu zvýšenou dávku politické korektnosti.

Pro citlivé muže

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Devadesátá léta ovšem dala šanci i v pravém slova smyslu seriózním umělkyním. Je příznačné, že většina z nich stojí mimo nějaké širší trendy. K těm vůbec nejvýraznějším patří Angličanka Polly Jean Harvey, která letos na podzim vydala svoje páté album pod názvem PJ Harvey - Stories From The City, Stories From The Sea. Její hudba byla vždy příliš osobní na to, aby konvenovala angažovanějším vrstevnicím, jež jí vyčítaly nechuť k zaujímání stanovisek. Na dlouhou dobu si to u nich zavařila tím, že se nechala nahá…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc