Často se říká, že česká ekonomická transformace neměla seriózní alternativu. Jistě, otvírání vůči světu mohlo začít s vyššími či nižšími cly. Také s měnovou krizí v roce 1997 se mohlo začít bojovat o několik měsíců dříve, a nikoli hned tak zarputile. Ale v základních strategických směrech jako by vládla široká shoda. Dnes se ze zpětného pohledu zdá, že jsme měli nabídnout mnohem větší část podniků zahraničnímu kapitálu - ale která politická síla to tehdy navrhovala? Sázka na domácí průmyslové kapitány byla tak lákavá, že ji nešlo obejít. Tato „česká cesta“ však nepopiratelně selhala. Kudy tedy jít dál?
Jen blázen by se dřel
Pro lepší pochopení dnešního stavu se ještě na chvíli vraťme zpět do minulosti. Maďarsko vsadilo na zahraniční kapitál, v Polsku došlo k expanzi domácích malých podnikatelů, ve Slovinsku rozhýbali státní podniky díky náhlé konkurenci světového trhu a v Rusku se prosadil mafiánský pseudokapitalismus. Česká republika vypadá jako směsice všech těchto prvků. Klausova vláda nabídla v kuponové privatizaci všem (nebo zdánlivě všem) šanci získat vlastnické podíly. Politicky to byl nesporný triumf a významná část majetku se tak alespoň rychle dostala mimo vliv státu. Důležitým nechtěným efektem ovšem byl i kult bezpracného zbohatnutí - na úkor bohatství zrozeného z dlouhodobé dřiny. I další kroky byly pak svým způsobem logické. Jaké majetky mohla vláda nabídnout v klíčových letech 1991–92? Nemohl to být zanedbaný sektor komerčních…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
