Člověk na hrotu extrému

Naše milé dvacáté století je, ať se nám to líbí nebo ne, nejvražednějším věkem, kterým evropské dějiny od pádu Říma prošly.Anglický historik Eric Hobsbawpn ho výstižně pojmenoval stoletím extrémů, neboť je zároveň stoletím lidskosti i teroru, érou, ve které do té doby nemyslitelné množství lidí mohlo prožít své životy v pohodlí a bezpečí, v potěšení z prosperity a svobod, a vedle toho dosud nemyslitelný počet lidí mohl být zabíjen, mučen a zotročován. Na hrotu extrému budou po celou dobu lidské paměti (dokud bude paměť existovat) umístěny koncentrační tábory - jako mimořádný evropský příspěvek k dějinám a jako plod totalitarismu, rovněž osobitého vynálezu dvacátého věku. Zdá se, že o koncentračních táborech bylo už všechno napsáno a vše je dostatečně po ruce. Je to klamný pocit nejen proto, že paměť je třeba obnovovat, ale i proto, že přímá zkušenost je nesouměřitelná se zprostředkovanou, na kterou jsme již jedině odkázáni. Vnímání historie se přirozeně proměňuje. Osvětim nebo Kolyma znamená něco jiného bezprostředně po válce a něco jiného na začátku 21. století. Právě na otázku, co vlastně nám, bytostem žijícím v klidu a bezpečí, může poskytnout „mezní zkušenost“ koncentračních táborů, se snaží odpovědět francouzský esejista Tzvetan Todorov v knize V mezní situaci (Face á l'extręme). Tento rozsáhlý knižní esej bulharského rodáka (nar. 1939), žijícího od roku 1964 ve Francii, předního představitele literárního strukturalismu a kulturní antropologie, by neměl zapadnout,…