„I přikázal farao všemu lidu svému, řka: Každého novorozeného syna vhoďte do řeky, ale každou dceru nechte naživu. "(Ex1,22) V tomto faraonském dekretu spočívá příčina, proč byl Mojžíš tři měsíce po svém narození vsazen do ošatky ze sítí a ponechán v rákosí u břehu Nilu. Šťastným řízením osudu se pak ocitl v přízni samotné faraonovy dcery, která zajistila jeho výchovu. Tři tisíce let poté jako by se historie opakovala, tentokrát kolem šestiletého kubánského chlapce jménem Elián. I Eliána matka vsadila na chatrný uprchlický člun, po ztroskotání a utonutí většiny osazenstva ho šťastným řízením osudu vylovila americká pobřežní hlídka a dopravila na Floridu. Tam se ocitl v péči svých příbuzných, kteří by určitě dokázali zajistit jeho výchovu. Ale na rozdíl od Mojžíše se o Eliána už dva měsíce hlásí jeho vlastní, byť rozvedený otec na Kubě. Matka utonula. Co teď? Vrátit Eliána otci, jak si přeje on, nebo ho nechat v USA, jak si přeje sám Elián i jeho tamní příbuzní? Tato otázka hýbe světem i poté, co 14. ledna uplynul termín Eliánova vydání na Kubu, stanovený americkými úřady. Soud se totiž odvolal. Jsou situace, kdy člověk může změnit svou státní příslušnost, aniž by musel prodělat azylové, naturalizační či jiné řízení. Typickým případem pro Evropany byla éra rozděleného Německa: jakmile se "enderák“ ocitl na území Spolkové republiky, automaticky získal její občanství. Podobně je tomu dodnes na Korejském poloostrově: nicméně Severokorejce, kteří by se takto proměnili v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
