Letošní rok začal dramaticky. Protože vláda loni neprosadila ani druhý návrh rozpočtu, zahájila sezonu podle rozpočtového provizoria. Její smluvněopoziční partner navíc požaduje razantní obměnu vlády, někteří lidé z ODS hovoří až o polovině ministrů. Sociální demokraté podobný „diktát“ odmítají, a tak je jasné, že se v základech otřásá sama smlouva o stabilitě. Pokud nebudou tvrdé podmínky ODS splněny, může být vypovězena. To by nejspíš znamenalo pád vlády, možná i nové volby. Přitom sněmovnu čeká masivní schvalování proevropských zákonů, což je jedna z podmínek našeho případného vstupu do Evropské unie. Máme se tedy nač těšit.
Nahlas a potichu
Opoziční smlouva nás už dostala do učebnic. Její definici najdeme například v podzimní zprávě Evropské komise o České republice: „Největší opoziční strana obvykle oponuje politice vlády, ovšem nepřistoupí k hlasování o nedůvěře. " Takový vztah mezi vládou a parlamentem má samozřejmě své důsledky. Jedním z nich je povážlivý fakt, že nelze přímočaře vymáhat politickou odpovědnost. ČSSD může vládnout jen v prostoru, který jí poskytne ODS, druhá strana smlouvy. Klaus a jeho lidé přitom ve vládě nejsou, a tudíž také za nic nemohou. Tenhle způsob "ani pěšky, ani na voze“ mohou čtenáři českých pohádek označit jako syndrom chytré horákyně. ODS mobilizuje proti ČSSD, ale zároveň se s ní dohodne, jak rozdělit moc. ČSSD vládne, ale zároveň není za vládu zodpovědná. Situace, kterou tak pěkně vystihli komisaři EU, se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
