Řeku Tisu podle některých vyprávění vyoral svatý Petr pluhem. Kůň táhnoucí pluh ale byl podle jedné verze slepý. Podle jiné to ani nebyl kůň, nýbrž osel, který vykročil vždy tam, kde zrovna uviděl chutný bodlák. Ať tak, nebo tak, výsledkem byla neskutečně klikatá, líná nížinná řeka, která pravidelně zaplavovala stakilometrová území a vytvářela obrovské bažiny. O bohatství fauny a flóry povodí Tisy se vyprávěly legendy. Něco z tohoto bohatství přežilo i snahy o postupnou regulaci řeky, zahájené již v 18. století. Pomocí regulací a vysušování bažin se tu získalo více zemědělsky využitelné půdy, než činí plocha území, které na moři vydobylo Holandsko. Nic ale není zdarma. Poslušnější řeka je i mnohem zranitelnější, jak dosvědčilo i letošní kyanidové zamoření (viz Respekt č. 9/2000). Navíc jde o poslušnost jenom zdánlivou, jak ukazují pravidelné zoufalé boje o udržení hrází při jarních záplavách. Letošní letní Tisa naopak paradoxně dokládá, jak se příroda občas s úspěchem snaží přežít lidskou civilizaci.
Ryby berou
„Je to zázrak, zdá se ale, že tam ryby jsou a berou,“ říká až nevěřícně u svých prutů segedínský učitel László Pozsik. A není sám. V polovině června odvolal maďarský vládní zmocněnec pro Tisu zákaz lovu ryb na řece, vydaný po únorové kyanidové katastrofě. Umožnily to předběžné průzkumy, které na počátku léta vykreslily mnohem lepší obraz, než jaký by kdokoliv po původním šoku…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
