Pořádek musí být, protože kvůli kočárkům jsme přece čepičáře nevyháněli.
Sedmnáct let sedával Jiří Wehle na pražském Karlově mostě a vydělával si hrou na středověké nástroje. Za tu dobu se stal vyhlášenou atrakcí, o níž informují světové bedekry. Letos v létě si ale drobný opálený padesátník musí hledat novou štaci. Zákaz produkce na pět let, tak zní dokument, proti němuž není odvolání. A pátrání po důvodech se mění v objev, že v Česku existuje místo, kde „režim“ prohání umělce se stejnou pečlivostí jako před třiceti lety.
Konec čepičářů
Nejslavnější památka Česka vždycky výstižně ilustrovala, jak na tom aktuálně je celá země. V oteplení 60. let sedávala na Karlově mostě vlasatá mládež, pak ji na dvacet let vyhnali esenbáci a první vlaštovky měnící se atmosféry se začaly vracet až v dobách blízko před listopadem. S kloboukem a kytarou si sem chodil přivydělávat i učitel Jiří Wehle. Po revoluci padly zábrany a na most vtrhli muzikanti z celého světa, které lákala čerstvě oddrátovaná Praha. A kromě nich také armáda prodejců suvenýrů. Na stánky s ruskými čepicemi, matrjoškami a rudými hvězdami ve své knize Gulag, oceněné Pulitzerovou cenou, s úžasem vzpomíná i americká historička Anne Applebaumová – právě přízračná atmosféra Karlova mostu raných 90. let jí prý vnukla nápad studovat dějiny komunistických represí.
Komunální politici dlouho…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
