V malé hospůdce poblíž prištinského centra posedává přibližně desítka hostů. Na stole leží velký tác s poházenými čufty, nakrájenou zeleninou a bílým chlebem, pije se holandské pivo Amstel. Přes zdánlivou hostinu ale panuje ponurá nálada. Osazenstvo, bez výjimky kosovští Albánci, zírá ke stropu na zavěšenou televizní obrazovku, kde právě fotbalisti Jugoslávie vedou nad Nory jedna nula. Střela na srbskou svatyni, a místností se ozývá vzrušený výkřik. Pak dokonce radostný potlesk, to když srbský brankář omylem nakopne svého spoluhráče. Zápas končí jedna k nule pro Jugoslávii a publikum v hostinci neskrývá roztrpčení. Nicméně venku za okny současnému Kosovu fotbalový smutek rozhodně nevládne. Naopak. Zdejší Albánci oslavili rok svobodym, a přestože „své zemi“ zatím ještě tak docela nevládnou, nijak se netají svou spokojeností.
Od cementu k voňavkám
Rozdíl mezi Kosovem dnes a před rokem je propastný. Tehdy člověk na každém kroku viděl pobořené, vypálené domy, všude vládl strach z otrávených studní a obavy z hladu kvůli zameškané setbě. Venkov byl zaplaven minami. Právě skončené údery NATO vyhnaly ze země Miloševičovy genocidní bojůvky, cesty ucpala statisícová armáda vracejících se uprchlíků a panovalo naprosté bezvládí, kdy hlavní slovo měly partyzánské jednotky Kosovské osvobozenecké armády - UČK. V celé provincii nefungovala jediná meziměstská telefonní linka. Dnes kolem rodinných domů probíhá čilý stavební ruch. Obchody jsou plné, prakticky…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
