Eschatologické motivy, týkající se posledních věcí, dávají literatuře zvláštní smysl. Vědomí konce lidského života a pravděpodobné konečnosti světa vnáší do biologického přežívání duchovní napětí a otázky po smyslu existence. I zde probíhá hranice mezi skutečnou kulturou a zábavním průmyslem: Adornovu otázku, zda lze psát poezii po Osvětimi, si textaři šlágrů asi nekladou. Básník Ivan Wernisch se posledních věcí člověka i světa dotýká od počátku své tvorby a zdá se, že jsou jeho hlavním tématem. Kouzlo známé sbírky Zimohrádek z roku 1965 tkví v křehkých a nostalgických evokacích starosvětských idylek, jež by mohly vyznívat až kýčovitě, kdyby je neobestíral smutek, jemuž rozumíme, neboť také víme o pohromách, jež následovaly. Zánik světa zde tušíme v podtextu. O nějakých dvacet let později vyslovil básník podezření, že ke konci světa už došlo, aniž by si ho někdo všiml. Eschatologie posledních dvou vydaných Wernischových sbírek je zvláštním způsobem protikladná. V Cestě do Ašchabadu (Brno, 1997) se střídají texty z rozličných civilizačních úrovní, jsou zde variace divošských zpěvů, parodie zen-buddhistických anekdot, volné překlady jadrných středověkých písní a jedné novodobé romské, krajinářské miniatury i drobné žertovné příběhy, páteř však tvoří delší básně s válečnými vzpomínkami řadových vojáků 20. století. Ať už má slovo Němec, Francouz či Čech, ať vypráví zážitky z Ruska, Evropy či Afriky, všichni hovoří o agresivitě, surovosti, hrůze a tuposti, jež se skrývá na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
