Západní Evropa je zděšena. Až dosud se mělo za to, že nenávist k cizincům a rasismus jsou plody chudoby, zaostalosti a hospodářského rozvratu. Historie jako by tomu dávala za pravdu. Což nebyla Itálie ve dvacátých letech před pochodem černých košil na Řím v kalamitní situaci? Nebyly snad ve výmarské republice v roce 1933 miliony nezaměstnaných? Jsou tu rovněž důkazy zcela nedávné krize na Balkáně i rozpadající se ruské říše. Zato blahobytné, poklidné a v podstatě měšťácké Rakousko Evropu přímo děsí. Může snad být xenofobie dítkem prosperity? Jörg Haider jistě není klasický fašista, stejně jako Grebeníček není stalinský Gottwald. V Německu není Hitler a v Rusku není Stalin. Haider je sportovně vyhlížející, elegantní rasista s thyniolinovým úsměvem a rakouskými ctnostmi. Aby neškodil nové vládě ve Vídni, načas dokonce odstoupil z čela své strany. Nelze ale vyloučit, že si své nectnosti schovává na pozdější dobu.
Historické kořeny
Kdo chce porozumět fenoménu Haider, musí se vrátit až na počátek minulého století do doby, kdy kosmopolitní Vídeň zrodila Freuda, Musila nebo Zweiga. Vídeň těch časů ovšem měla také svého křesťansko-sociálního starostu Luegera, který proslul výrokem: „O tom, kdo je Žid, rozhoduji já“ a který chtěl cizince zbavit sociálních dávek. Právě v této kosmopolitní Vídni se mladý, bezvýznamný, chudý a silně zakomplexovaný Hitler naučil nenávidět Židy a Čechy. Po prohrané první světové válce a mírové smlouvě v Saint-Germain-en-Laye…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
