Na konci loňského roku vydali své prozaické knihy dva reprezentanti mladšího středního věku českého „umělectví“ 90. let. Prvním z nich je majitel úspěšného nakladatelství Petrov Martin Pluháček (Martin Reiner), druhým píšící režisér Igor Chaun.
Kurortní seance
Na próze Martina Reinera (ročník 1964) nazvané Lázně je asi nejtypičtější rozpor mezi jistým druhem mentální nedospělosti, hraničí často až s infantilitou, s níž podléhá látce, kterou si vybral, a mezi poměrně zručným a ambiciózním zpracováním. Výsledkem je zvláštní tvar-netvar, připomínající debut mimořádně nadaného gymnazisty, který chce skočit rovnou do sofistikovaných novelistických poloh, ale jeho přirozenost ho zrazuje a táhne k juvenilně naivnímu básnění. A tak tu čteme pasáže často silné a díky autorově výřečnosti a zručnosti i výstižně zachycující atmosféru lázeňské kúry a jejích průvodních jevů a sledujeme přitom, jak z těchto částí skládá jakousi složitě prokomponovanou stavebnici. Ale zároveň máme stále pocit, že celá ta stylistická předvádivost je věnována čemusi, co za takové slovní a tvarové vypětí zas až tak moc nestojí, protože váha onoho „sdělení“ nepřesahuje jeden velmi privátní, dosti omezený, a hlavně nestrávený problém jednoho píšícího senzitiva.Reinerova próza je totiž z velké míry nesena na vlahé vlně sentimentu a rozjitření vzniklého - jak jinak - milostným traumatem. To autor pociťuje jako tak mohutné a jedinečné, že mu musí mermomocí postavit pomník aspoň takto,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
