0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura31. 10. 19996 minut

Hodina stínů

Gustaw Herling-Grudzinski

Autor: Repro Respekt

Polský exilový spisovatel Gustaw Herling-Grudzinski (nar. 1919) byl českým čtenářům poprvé představen prózou Jiný svět z roku 1949 (česky 1994). Tato útlá knížka patří k prvním svědectvím o sovětských věznicích a pracovních táborech, kde byl autor po útěku z Polska obsazeného nacisty vězněn v letech 1940–1942. O rok později u nás vyšel výbor z jeho Deníku psaného v noci z let 1989–1992, tedy dílo relativně nedávné, za nímž stojí celoživotní zkušenost zralého myslitele. Eseje v knize Hodina stínů, kterou letos vydalo nakladatelství Torst, vznikaly příležitostně během čtyřicetiletého mezidobí mezi oběma předchozími tituly, Herlingovo vnímání světa se v nich však jeví neobyčejně konzistentně, jako by kniha vznikala podle předem stanovené osnovy na jeden zátah.

Styl jako zbraň

Reklama

Literatura sama je pro Herlinga většinou pouze východiskem k univerzálnějším úvahám o stavu světa, o jehož ovládnutí se ve 20. století pokoušely různé násilnické ideologie. Zkoumá, odkud se do dějin vyřinulo tolik zla, přičemž se nezabývá jen komunismem či nacismem, ale také myšlenkovými úlety nastupujících generací na liberálním Západě. Jako patron jasného ducha evropských liberálních tradic stojí na počátku knihy téměř osmdesátiletý italský myslitel Benedetto Croce, který roku 1944 mladého autora v uniformě důstojníka polských oddílů britské armády vlídně přijímal ve své sorrentské vile, kde se scházela pestrá mezinárodní společnost. Jde o pár drobných vzpomínkových črt, z nichž cítíme, jak podstatné bylo pro Herlinga toto útočiště, v němž přežívaly osvědčené hodnoty uspořádaného světa. V dalších esejích prvního oddílu knihy sledujeme různé podoby evropského uvažování o mravnosti, ale ozývá se tu už hlavní téma oddílu druhého, jímž je Rusko. Složitost polských pocitů k slovanskému impériu je podrobně rozebrána na příkladu Conradova románu Očima Západu, pozoruhodně je interpretován problém viny a svědomí u Dostojevského (v souvislosti s Kafkou a Camusem) a zásadně tu je diskreditován mýtus, že by se jakákoli revoluce mohla stát zkratkou k šťastným zítřkům. Nacistickou variantu extremistického zla autor pojednává v eseji o Eichmannovi, kde se zosobněním nelidskosti stává pečlivý úředník shora nařízené „historické nutnosti“. Protikladnou osobnost líčí esej o barokním anglickém gentlemanu Samueli Pepysovi, rovněž úředníkovi, jehož šifrované deníky vynikají jasným viděním jemných nuancí reality, ale zároveň autora usvědčují z finanční i sexuální zkorumpovanosti a pokrytectví. Přes své poklesky se Pepys jeví jako pravzor chybující, nicméně v jádru nezničitelné lidskosti. Za předehru ruské části knihy lze považovat esej o nedokončené hře, který načrtla Simone Weilová v letech 1940–1942. Někdy v 17. století připravila skupina spiklenců vpád do Benátek, které měly být vyloupeny a vypáleny. Všichni sní o bohatství a moci, pouze jeden se v předvečer vpádu na město opravdu zadívá, dlouze je pozoruje a dojme se jeho krásou. Aby zachránil Benátky, zradí své druhy a zaviní jejich smrt. Herlingovo drama interpretuje jako konflikt mezi silou snu, jenž má být vnucen realitě, a smyslem pro opravdovou skutečnost. „Věřit v reálnost vnějšího světa a milovat ji je jedno a totéž,“ cituje poznámku Simony Weilové a dodává, že dějiny násilí mohou zastavit jen ti, kteří umějí pozorovat skutečnost a věří jí víc než umanutým představám.

Upíři revoluce

Ruský revoluční extremismus se Herling jeví jako důsledek ztráty smyslu pro realitu, jako dvojí znásilnění skutečnosti: jednak abstraktními idejemi, jednak falešnými obrazy. Úvodní esej druhé části knihy informuje o sborníku Iz glubiny, v němž jedenáct význačných ruských myslitelů v čele s Nikolajem Berďajevem roku 1918 bezprostředně reagovalo na revoluci. Kniha byla zkonfiskována a pouze dva výtisky pronikly do zahraničí, kde sborník znovu vyšel až padesát let po revoluci. Ruští intelektuálové na samém počátku katastrofy jasnozřivě odhadli její budoucí rozsah a obnažili zvláštnosti ruské duše a ruské historické podmínky, které k ní vedly. Autory sborníku podle Herlinga nevyděsil ani tak revoluční teror, ale především skutečnost, že revoluce utopila v potocích krve to perspektivní, co se v Rusku teprve rodilo, zatímco staré Rusko vyvstalo z trosek posíleno „ve formě ještě karikaturnější“. Herling se zabývá zejména Berďajevem, jenž se snažil postihnout samého ducha ruské revoluce a jeho rysy rozpoznal v dílech Gogola, Dostojevského a Tolstého. Gogol byl pro něj básníkem absolutního zla, který pod tenkým civilizačním nánosem odhalil „nelidské, polozvířecí Rusko tlam a maškar“. Vše, co je v revoluci nejtemnější a nejbeznadějnější, je podle Berďajeva gogolovské. Dostojevskij uvedl do literatury „ruské kloučky, nihilisty-apokalyptiky“, kteří se opájejí sny o předělání lidstva, pohrdají skutečností, ale místo aby usilovali o její nápravu, plánují vyvraždění jejích představitelů. Opravdovým otcem ruské revoluce však byl pro Berďajeva teprve hrabě Tolstoj, který ve svém díle tradiční Rusko morálně znemožnil, avšak sám v sobě nesl „fatální a nešťastné ruské vlastnosti“, které Herling (Berďajev) definuje jako „univerzální moralismus pevně srostlý s individuální amorálností. Na jedné straně věčně moralistické výtky na adresu osudu, dějin, moci, kultury. Na druhé straně chorobná amorálnost jednotlivce rozplizlého v kolektivu, zbaveného smyslu pro odpovědnost a povinnost“. Tolstoj s vášnivou výmluvností zavrhl veškerou skutečnost, čímž posvětil nejextremističtější sny o její přeměně. „Otrávil Rusy morální reflexí,“ shrnuje Herling. Působivost velkých ruských realistů neplynula ani tak z jejich realismu jako z vášně a vizionářství. Temné obrazy světa, které s nevšedním umem vykreslili, podnítily v široké veřejnosti nenávist ke skutečnosti, která před revolucí zdaleka nebyla tak strašlivá. Další eseje demonstrují, jak se v sovětské éře skutečnost stávala čím dál hroznější, zatímco její obrazy povinně líbezněly. Pochmurně groteskní jsou peripetie svědomí Maxima Gorkého, názorná je i historie cenzurních zásahů v díle Isaaca Babela či popis dlouhého a tichého boje Borise Pasternaka o pravdivé zachycení alespoň zlomků skutečnosti. Návrat k realitě zosobňuje Herlingovi Solženicyn, který podle něj není především dokumentarista, za jakého jej považovali někteří západní kritici, ale velký umělec. Jeho věcný, monotónní, někdy rozvleklý styl znamená jakousi restituci smyslu pro realitu, jejíž pravdivý obraz se v boji s komunismem ukázal účinnější než jakékoli ideologické polemiky.

Gustaw Herling-Grudzinski: Hodina stínů, vydal Torst, Praha 1999, přeložila Helena Stachová, 350 str., 299 Kč.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].