V Iráku dochází na lámání chleba. Režim Saddáma Husajna od počátku roku odmítá obnovit mise inspektorů OSN pro kontrolu iráckých zbrojních programů, a proto stále diskutovanější omezení sankcí OSN uvízlo na mrtvém bodě. Miliony Iráčanů se tak čím dál hlouběji propadají do propasti chudoby, která však nijak nehrozí tisícům vyvolených kolem všemocného diktátora. Letouny Spojených států a Velké Británie mezitím hrají nad ochrannými zónami na severu a jihu Iráku nekonečnou hru kočky s myší, když bombardováním odpovídají na veškeré aktivity irácké protivzdušné obrany a vnucují Iráčanům otázku, kdy skončí dvacetiletá éra válčení Saddáma Husajna. Dokáže se snad Irák chránit před totálním krachem jen permanentním stavem válečného ohrožení? K obrovským škodám z 80. let, způsobeným válkou s Íránem, se totiž neustále připočítávají další následky agrese proti Kuvajtu, zahájené právě před devíti lety.
Tlačit na Saddáma, nebo ho svrhnout
Pro záchranu Iráku lze učinit dvě věci: neústupným trváním na splnění podmínek příměří po válce v Zálivu přinutit Bagdád k pragmatismu, což by umožnilo uvolnění embarga, anebo změnit vládnoucí elitu země v čele se Saddámem. První varianta přináší po celá léta jen krize a hromady pochybností, druhá varianta byla spojenci jako válečný cíl zamítnuta, nicméně za situace, kdy si ani jedna ze stran nepřipouští možnost pokroku nebo změny pozic, opět ožívá. Zvláštní úlohu zde hraje exilová opozice, jež se může opírat o statisíce…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
