Koho dnes překvapí, že v posledních týdnech prošel zbytek bruselského pavilonu, restaurace EXPO 58 v Praze na Letné, další vlnou devastace? Plechové ohrazení ruiny je pryč a někdo vymlátil skoro všechna zbývající okna. Většina lidí, kteří kolem projdou, nevěřícně vystoupá po odkrytých schodech a zjišťuje, co z kdysi slavné budovy ještě vůbec zůstalo. Místo cinkání příborů a zvonění sklenic jim do ticha pod vlastními chodidly skřípe jen rozbité sklo. Nepořádek a hromady trosek podivně kontrastují s pečlivě střiženým trávníkem v jejich okolí. Jako kdyby tu byl úmysl nechat to, co z restaurace zbylo, jako pomník naší neschopnosti či neochoty bránit svou vlastní minulost. V roce 1958 nikdo netušil, že tuto stavbu architektů Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného čeká více než třicet dlouhých let aktivního života. Byla totiž navržena pouze pro světovou výstavu a teprve úspěch československé expozice byl příčinou toho, že obě bruselské budovy, samotný výstavní pavilon, který počátkem devadesátých let na Výstavišti vyhořel, a přilehlá restaurace, o které je řeč, byly přeneseny do Prahy.Restaurace EXPO 58 se stala jakýmsi modernistickým gesamtkunstwerkem. Současně s návrhem budovy vznikla nejenom její výzdoba, ale i veškeré vnitřní vybavení včetně nádobí a ubrusů. Světové výstavy byly vždy příležitostí ukázat se světu, součástí expozic byla vždy tu otevřenější, tu skrytější propaganda, která se ale paradoxně mohla stát velkorysou příležitostí pro avantgardní umělce.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
