V euforii po vítězných volbách z pondělí 17. května prohlásil Ehud Barak pouhé minuty po sečtení hlasů, když už bylo jasné, že získal o 12 % více než jeho jediný protivník Benjamin Netanjahu: „Udělám vše pro to, aby se mi podařilo sestavit co nejširší vládní koalici.“ Pravda, vláda se širokou základnou a pevným zázemím je snem každého premiéra, ale Barak dobře ví, proč usiluje o národní smír, proč potřebuje takovouto vládu. Ze 45 dnů, které má podle zákona na její sestavení k dispozici, mu zbývá jen necelá třetina. A věci neběží hladce. Ačkoliv Barak přizval zástupce téměř všech stran a koaliční jednání začalo hned druhý den po volbách (vede je dávný člen Strany práce David Libai, schopný a bystrý advokát), výsledky jsou zatím nulové.Na této situaci se podepisují vleklé chronické nemoci. Patří k nim například propast mezi sekulárními občany a religiózním táborem (podle volebních výsledků činí tento poměr 85:15 %), kterou se nikdy žádná duchovní elita nezabývala. Pak jsou tu dohody z Osla, s nimiž do dnešního dne nesouhlasí značná část populace (sám Barak měl před čtyřmi lety jako jediný labouristický poslanec kuráž hlasovat proti tomu, čemu se dnes říká Oslo II) a které hodně přispěly k rozkolu národa.
Odkud vzít většinu
Po labouristech zápolících v bloku Jeden Izrael (26 mandátů) vyšly z voleb jako druhá a třetí nejsilnější strana pravicový Likud (19 poslanců) a náboženský sefardský Šas (17 mandátů). Barakovi záleželo na tom, aby se obě tyto…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 25 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
