Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Komentáře

Nic víc než národ

Před necelým rokem, po volbách do Poslanecké sněmovny, jsme se propadli do zlého snu. Strany bývalé pravicové koalice vyhrály volby, místo nich ale vznikla menšinová levicová vláda. Naděje, že se probudíme zpátky v normálním světě, kde se podle normálních pravidel sestaví většinová vláda, dosud úplně neumřela.

Před necelým rokem, po volbách do Poslanecké sněmovny, jsme se propadli do zlého snu. Strany bývalé pravicové koalice vyhrály volby, místo nich ale vznikla menšinová levicová vláda. Naděje, že se probudíme zpátky v normálním světě, kde se podle normálních pravidel sestaví většinová vláda, dosud úplně neumřela. Vhodnou záminkou ke vzniku stabilního kabinetu může být nový rozpočet, o kterém politici začnou vážně jednat nejpozději v červenci. Už dnes je ale jisté, že ze zlého snu o „opoziční smlouvě“ se případně probudíme do jiného světa, který před nás postaví úplně nové výzvy a bude požadovat úplně jiné odpovědi, než na jaké jsme byli zvyklí ještě před rokem.

Konec národního státu

Po krachu komunismu se česká společnost snažila vybudovat národní demokratický stát s tržní ekonomikou. Podařilo se. Jenže nejpozději od roku 1996 každý věděl, že náš stát dobře nefunguje. Politici nedokážou účinně vládnout, ani ekonomika nejde, jak by měla. Veřejnost tudíž začala kritizovat své elity a hledat, jaké chyby ve společenských reformách vlastně udělaly. Možná z toho vyplyne mnohé poučení, vzhledem k prosperitě země je ale důležitější zaměřit pohled spíše do budoucnosti a připravit se na to, co nás čeká. Před čím tedy stojíme? Odpověď není složitá, stačí připomenout větu, kterou filozofové a politologové na západ od našich hranic opakují stále častěji: vlivem globalizace nastal konec národního státu. Každá společnost se dnes totiž potýká s problémy, které vlády ani parlamenty nejsou schopny řešit. O ekonomické prosperitě dnes rozhodují spíše nadnárodní korporace a finanční trhy než osvícení premiéři, proudy uprchlíků dokážou vládní úředníci regulovat jen do určité míry, hranice překračují i ekologické katastrofy, ani v boji proti mezinárodnímu terorismu či diktátorským režimům se běžné demokracie neobejdou bez silných spojenců. Jak upozornil právě před rokem ve své přednášce na Kulturním fóru v Berlíně proslulý německý filozof Jürgen Habermas, národní státy se tím dostaly do prekérní situace. Loajalitu svých občanů si v poslední době zabezpečovaly hlavně péčí o sociální, kulturní či životní prostředí, dnes k tomu ale nemají dost prostředků ani možností. A když tohle neumějí, jakým právem ukládají občanům všemožné povinnosti včetně daní, povinné školní docházky či vojenské služby?

Hlas Evropy, nebo hlas krve

Úpadek státu a dilema, jak napříště spravovat společnost, zkrátka vyžaduje nové politiky s novými vizemi, kteří by dokázali globálnímu světu odpovědět. Na Západě bezpochyby existují a mají k ruce i některé recepty. Jednoduše řečeno: snaží se své spoluobčany přesvědčit, aby co nejvíce věcí spravovali sami. Čím více lidí převezme aktivní spoluúčast za osud své profese, své obce, školy, podniku, kraje i země, tím s větší jistotou udrží společnost svou stabilitu a přednosti, tím spíše tak obstojí v nejisté době. Vládě demokratického státu naopak přibývá povinnost zastupovat zájmy společnosti v mezinárodních organizacích, případně občanům zprostředkovat přístup do nadnárodních institucí a informačních sítí. Rozhodně stojí za zmínku, že co se týče osvobození občanů a atlantické spolupráce, není v politice slavných britských premiérů Thatcherové a Blaira nejmenší rozdíl. Jistě není snadné vytvořit úspěšnou národní strategii pro globální svět. Mnozí z politiků, především v méně vzdělaných zemích východní Evropy, proto volí snadnější cestu, a to i přesto, že evidentně vede celou společnost do pekel. Udržet národní stát je totiž možné ještě jiným způsobem než podporou občanské společnosti a účastí v mezinárodních institucích. Když hospodářství skomírá, sociální systém se propadá do dluhů a životní prostředí je zničené, může národní stát zachránit loajalitu občanů probuzením národní myšlenky. Ať jsou politici špatní, jak chtějí, všechno se dá vysvětlit tím, že chrání zájem národa. Z kiksů jsou rázem promyšlené činy, ze zbabělosti odvaha, z provincionality vlastenectví. Také zlomyslných nepřátel je vždy po ruce dostatek: mezinárodní monopoly, gastarbajtři a uprchlíci, menšiny, soupeři ze všech válek, co jich jen v dějinách bylo, cizí tajné služby apod. Nacionální politici se tímto způsobem udrží v křesle, společnost ale vedou k úpadku. Přitom likvidují demokracii, jak se jim to povedlo v Srbsku či Bělorusku a jak se o to snažili či snaží v Rumunsku, na Slovensku či v Chorvatsku.

Například Mečiar

Pokud jde o Českou republiku, do globálního světa vstoupila bez přípravy. Václav Klaus bezpochyby nezamýšlel dovést zemi k pádu koruny a k následné ekonomické recesi. Sotva je také možné předpokládat, že se některý z politiků vědomě chystal vyhnat do ciziny tolik Romů, abychom museli zažít ostudu se zavedením kanadských víz a poslouchat na stejné téma hrozby z Británie. Vážnou roztržku s Rakušany si nekladl za cíl jistě ani ten nejzapálenější zastánce dostavby Temelína. O pozici nejhoršího kandidáta na vstup do Evropské unie asi také nikdo z našich zvolených představitelů neusiloval. Bezradnost elit nakonec podtrhla neschopnost zaujmout stanovisko v kosovské krizi. U českých politiků se lze spolehnout zkrátka jen na to, že selžou a selhání ihned vysvětlí obranou národních zájmů: proti Romům, Rakušanům, bruselským byrokratům či washingtonským jestřábům. Politici, kteří nedokážou čelit výzvám globálního světa, musí používat nacionalistické argumenty, i kdyby nechtěli. A vždy je tu nebezpečí, že místo aby přiznali krach své dosavadní politiky, přijmou nacionalismus jako program. Nebezpečné signály znějí od členů Zemanova i stínového kabinetu, kteří slovem i činem připomínají naši slovanskou vzájemnost se Srby a Rusy a zároveň vyzývají atlantické politiky k demisi za kosovskou kampaň. Ještě výmluvněji znějí skeptické výroky předních mužů ODS k našemu vstupu do Evropské unie a skutečnou provokací je Klausova veřejná podpora prezidentské kandidatury Vladimíra Mečiara. Země se uzavírá do ukřivděné xenofobie. Jak hluboko sklouzneme na šikmé ploše, pokud by odstoupil náš současný prezident, je lépe ani nepřemýšlet. Na druhé straně není rozhodnuto, že opravdu půjdeme mečiarovskou cestou. Zachránit nás může šťastná shoda okolností, která přinese v zásadě nezaslouženou ekonomickou prosperitu. Druhou možností je vznik většinové vlády. Dostatečně schopné a vzdělané, aby uměla najít rázný a aktivní postoj tváří v tvář všem bezpečnostním, ekonomickým, sociálním i politickým výzvám, se kterými se ohlašuje nová doba.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte