Téměř po čtvrtstoletí přivítala Praha opět soubor Comédie Francaise, který ve dvou večerech uvedl na scéně historické budovy Národního divadla inscenaci Moli‚rovy frašky Scapinova šibalství. Ve výčtu poválečných setkání s tímto špičkovým francouzským souborem nemůže sice chybět jeho brněnské vystoupení v roce 1988, kdy se v Redutě představil dramatizací Diderotovy povídky Nestálost veřejného mínění (Madame de la Carli‚re), ale i tak jsou pouhá dvě hostování za víc než půlstoletí žalostně málo. Není tedy divu, že zájem i zvědavost pražského publika byly skutečně obrovské a že obecenstvo bylo naladěno příznivě ještě dřív, než první herec vstoupil na jeviště.
Čistý styl
Scapinova šibalství nepatří, po pravdě řečeno, zrovna k tomu nejlepšímu, co Moli‚re skýtá. Zápletka je banální, leccos si slavný autor vypůjčil od kolegů, hru však zachraňuje vděčná postava práskaného sluhy Scapina, který v ní dominuje. Scapino je typ, jenž patří k výbavě klasické francouzské frašky a nezapře ani své italské předky z commedie dell'arte. Je tu ovšem malý zádrhel - Molierova fraška si v závěru nečekaně pohrává se smrtí. A bez ohledu na to, zda jde o smrt předstíranou, nebo skutečnou, se Scapinovy taškařice najednou octnou v jiném světle. Režisér Jean-Louis Benoit v programu inscenace píše o Scapinově melancholii a překvapivé krutosti hry, z níž tradice až příliš často vytvářela lehce laděné dílo. Názor je to skutečně osobitý, ale režijní úvahy, byť…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
