V poslední době je opět možné slyšet, že řada potíží mladé české demokracie vychází z toho, jak se společnost vyrovnala (spíše nevyrovnala) s komunistickou minulostí. Přívržencem této myšlenky je i exministr vnitra Jan Ruml, který si před časem v Lidových novinách postěžoval, že „kvůli kontinuitě právního státu jsme se důsledně nerozloučili s komunistickým právem, nepostavili komunistickou stranu mimo zákon a nesebrali jí majetek“. To se prý mělo stát, aby lidé postižení zvláště v padesátých letech měli „pocit spravedlnosti“. Podle historika Emanuela Mandlera se mělo s komunistickou stranou od počátku jednat jako se stranou poraženou, a ne jako stranou Národní fronty. A sociolog Petr Matějů tvrdí: „Pokud zločiny komunismu chápeme jako zločiny a označili jsme je tak, pak mají pachatelé sedět. Pokud nesedí, je třeba říct proč. Každá taková nedůslednost může vést k posunu morálních hodnot.“ Chceme-li tímto způsobem udělat za minulostí tlustou čáru, hrozí nám podle Matějů návrat do podobně nespravedlivého systému.

Umění pojmenovat

Jan Ruml tvrdí, že vůle k vyrovnání s komunistickou minulostí chyběla především společnosti a kdyby byl její tlak na politické představitele dostatečný, ti by se přizpůsobili. Má ale pravdu? Co když je to jinak a „společnost“ s vyrovnáním počítala, jenom jí chyběly prostředky k tomu, aby svou vůli prosadila? Možná uvěřila svým čerstvě zvoleným představitelům, že budou spravedlivé vyrovnání důsledně prosazovat. Odpověď není snadná. V jaké rovině se vlastně o vyrovnání s minulostí chceme bavit? Jde přece zároveň o politický, filozofický, psychologický i morální problém. Porozumět hořkému procesu společenského obratu naší společnosti ale asi není možné, pokud se opomine nejobecnější rovina, ve které morálka kotví, totiž rovina duchovní.

Každá revoluční společenská proměna má svůj duchovní smysl - přináší s sebou přece změnu hodnocení toho, co je a co není dobré. Nositeli této změny přitom vždy bývají konkrétní lidé. V případě české společnosti na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl nositelem jistých morálních kvalit disident, umělec a intelektuál Václav Havel. Oddanost, s níž mu většina lidí naslouchala, mohla být způsobena tím, že právě on dokázal jasně pojmenovat atmosféru, která ve společnosti převládala.

Jistě velmi důležitá (i když nevelká) část národa naslouchala Havlovi ještě před revolucí jako disidentovi se skvělou schopností přesně pojmenovávat. Dokázal to s citlivostí, kterou spisovatel Kurt Vonnegut přisuzuje skutečným umělcům: „Zatímco se lidé vesele baví, aniž by tušili, že někde uchází nebezpečný plyn, umělec již leží na zádech a dusí se.“ Havlovu důvěryhodnost posílilo i několikaleté věznění - dal najevo ochotu platit za svá slova vnější svobodou. Jedním slovem - předvedl, co znamená skutečně morální postoj.

Kdo umí pojmenovat negativní jevy z pozice nezávislého intelektuála, nemusí ale nutně znát recept, jak vytvořit spravedlivou společnost. Proč se například Havel usadil u kulatého stolu s totalitními politiky a diskutoval s nimi o předání moci - bylo to dáno rozvahou, nebo nedostatkem času zvážit jinou alternativu? Rozhodně tu byla hned od revoluce zřejmá snaha o sametový průběh změn, o dohodu, ovlivněná zřejmě obavami z občanské války. Nebylo možné odhadnout, jak se ohrožená komunistická moc zachová.

Odpuštění s výhradou

Není třeba hned spekulovat o tom, že Havel a další disidenti dohodli s komunisty nějaký tajný kompromis. Důležitější je pro nás otázka, jaké morální motivy Havla nutily ke smířlivosti, s níž „moderoval“ sametovou revoluci. Už z jeho prvních balkonových projevů byl znát odstup od dramatických řešení, který podtrhl výrokem nejsme jako oni. Tím jednoznačně tlumil důslednější požadavky na vyrovnání s komunisty, estébáky apod. Spolu s katolickým knězem Václavem Malým dokonce opakovaně poukazoval na křesťanskou maximu odpouštění i nepřátelům. A právě zde leží Havlovo duchovní východisko, z něhož vychází postoj k revolučním změnám - namísto starozákonního požadavku oko za oko a zub za zub láska k bližnímu podle Nového zákona. Svou roli jistě hrála i obava, že při paušálním trestání dochází k novým nespravedlnostem, které roztáčejí nekonečný řetězec zločinu a pomsty.

Otázku viny se Havel rozhodl řešit odpuštěním a jeho postoj by byl koneckonců legitimní i vzhledem k evropské tradici, kdyby byl ovšem zároveň důsledný. Takový však nebyl. Když Havel v řadě svých projevů litoval, že jsme se s minulostí řádně nevyrovnali, jako by volil pozici někde uprostřed, tedy ani trest, ani odpuštění. Povážlivější je ale jiná věc: Havel nepostřehl, že Kristovo učení obrací oči posluchačů k nebi, a v žádném případě k „politické“ zemi, a že princip odpuštění zločinu je vždy aktem individuálního svědomí. Havlův požadavek odpustit svým nepřátelům zkrátka neměl být vysloven z politické tribuny a neměl ovlivnit politický vývoj. Ježíš Nazaretský nebyl politik.

Samozřejmě nelze potíže české společnosti s její minulostí svádět na jednoho člověka. Přesto platí, že když Havel zamýšlel vybudovat jakýsi duchovní a nepolitický stát spravovaný někým jiným než běžnými politiky, měl se vzdát svého postavení na standardní politické scéně, neboť konvenčními politickými prostředky něčeho takového nelze dosáhnout.

Nevyřízený účet

Jenže Havel se svého postavení nevzdal a zmatení pak ovládlo nejen jeho pojetí spravedlnosti, ale přelilo se i do celé společnosti.

Jaké jsou důsledky toho, že Češi tak dlouho chodili kolem horké kaše, kterou si ostatně sami navařili? Dva miliony bývalých členů KSČ a dalších aparátníků si oddychly, zbytek společnosti rezignoval na veřejně sdílené morální hodnoty. S nevyřízenými účty lavinovitě roste i dojem, že poctivost se nevyplácí a že život v demokracii je bojem všech proti všem, navíc bez pravidel. Nejvíce byli postiženi opět ti „malí“, kteří chtějí a umějí „jen“ poctivě žít. Nepotrestaní elitní komunisté, zvýhodnění svými konexemi, přístupem k informacím a nakradenými penězi, se naopak vyhoupli do společenských špiček.

Teprve po osmi letech se stává opět vážným tématem, že lidé očekávají od svých politiků pořádek ve společnosti, fungující pozemské instituce a soudy.

Na tom všem nese i Václav Havel svůj díl odpovědnosti. Protože zůstává i nadále konvenčním demokratickým politikem, měl by se možná mnohem více zaobírat otázkou přízemní pozemské spravedlnosti, tedy spravedlnosti, které slouží zákony. Před několika dny dostal další šanci dotáhnout své představy o spravedlnosti do konce i v politické praxi.

Autor je publicista.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte