Dívejme se dobře, co se děje v těchto dnech v zemích jihovýchodní Asie. Finanční krize postihla od poloviny roku 1997 jako domino jednu zemi za druhou. Prvním průvodním znakem krize byly dramatické poklesy cen akcií a měnových kurzů, obvykle v rozsahu 50–70 % proti jejich hodnotám před vypuknutím krize. Pád cen akcií a měn postižených zemí je však pouze průvodním znakem mnohem hlubšího problému, totiž otázky tzv. asijského modelu ekonomického rozvoje.

Zdravý, nebo nezdravý růst

Země jihovýchodní Asie, které byly donedávna pro svou dynamickou ekonomickou výkonnost označovány za „asijské tygry“, dosahovaly v 80. a 90. letech mnohdy dvojciferného tempa hospodářského růstu, která neměla jinde na světě obdoby. Díky vysokému růstu byly - do značné míry oprávněně - vydávány za vzor pro ostatní rozvojové i rozvinutější ekonomiky. Jaké byly konkrétní příčiny vysokého růstu, se však vedly mezi odborníky vášnivé spory. Známý americký ekonom Paul Krugman pobouřil politické představitele zemí jihovýchodní Asie, když v roce 1996 publikoval v časopise Foreign Affairs článek, ve kterém připisoval „asijský zázrak“ rychlému růstu vstupů (práce a kapitálu), a dokonce přirovnal asijský růst tzv. extenzivnímu růstu v Sovětském svazu v 50. a 60. letech.

Většina ekonomů ovšem „extenzivní“ vysvětlení vysokého tempa růstu asijských tygrů plně nesdílí. Je sice pravda, že množství dostupné pracovní síly se ve východoasijských zemích v minulosti zvyšovalo velmi rychle, ale podobně rychle rostly i investice a produktivita práce. Vysokou míru investic naopak umožnila jedna asijská specialita, totiž vysoká míra domácích úspor.

Mnozí analytici však upozorňují na to, že vysoká míra domácích úspor není ani tak výrazem specifické asijské šetrnosti jako spíše důsledkem státní politiky, která k vysokým úsporám obyvatelstvo přímo či nepřímo nutila - s cílem získat dostatek prostředků pro financování rozsáhlých státních programů rozvoje. Vedle vysokých úspor je mezi faktory, které přispěly k dynamickému hospodářskému růstu na Dálném východě, uváděno i stabilní makroekonomické prostředí a také skutečnost, že se vesměs jednalo o otevřené ekonomiky orientované na vývoz.

Před bouří

Ať již byl dynamický růst umožněn kterýmkoliv z výše uvedených domácích faktorů, jedna věc je jistá: hospodářský růst učinil země jihovýchodní Asie přitažlivými pro zahraniční investory. Výsledkem jejich sílícího zájmu byl rostoucí příliv zahraničního kapitálu - ať již v podobě přímých investic, portfoliových investic do dluhopisů či akcií nebo ve stále větší míře i v podobě krátkodobého a spekulativního kapitálu, který sem přitékal prostřednictvím bankovních úvěrů. Pro zahraniční investory byla jihovýchodní Asie atraktivní možností potenciálně vysokých výnosů, domácím finančním institucím a podnikům zase prospívalo, že měly od cizích investorů k dispozici relativně levný zdroj financí. Politika fixních devizových kurzů, která byla důležitou součástí hospodářské strategie většiny jihovýchodoasijských zemí, pouze atraktivnost zahraničního financování umocňovala, neboť kurzové riziko se zdálo být pro věřitele i dlužníky zanedbatelné.

Dokud vysoký hospodářský růst pokračoval, popsané schéma fungovalo bez problémů. Podniky sice čerpaly vysoké částky z mnohdy krátkodobých zahraničních půjček, často nezajištěných proti kurzovému riziku, ale stabilní devizové kurzy a rychlý růst produkce a vývozu jim umožňovaly splácet vysoké dluhy bez problémů a zajišťovat si tak stálý příliv zahraničních financí. Nad idylickou situací se však začala postupně stahovat v první polovině roku 1997 těžká mračna. První blesk udeřil v podobě červnové krize v Thajsku, a brzy následovala vlna krizí prakticky ve všech jihovýchodoasijských zemích, kde funguje otevřený tržní systém. Jako poslední přišla zatím na řadu koncem roku 1997 Jižní Korea, jedenáctá největší ekonomika na světě.

Stát podporuje vývoz

Situace v jihovýchodní Asii se rázem dramaticky změnila. Prudké poklesy devizových kurzů, růst úrokových sazeb a dramatický pokles dostupnosti zahraničních finančních zdrojů přivedly řadu podniků a bank v zemích jihovýchodní Asie na pokraj krize. Mezinárodní měnový fond a ostatní oficiální věřitelé poskytli postiženým zemím finanční pomoc, která dosahuje mnoha desítek miliard dolarů. Zda však tato pomoc a doprovodná hospodářskopolitická opatření budou stačit a krizi zastaví, to lze zatím odhadnout jen stěží. Jižní Korea musela na přelomu roku 1997 a 1998 dokonce zahájit vyjednávání se soukromými věřiteli, aby umožnili pozměnit splátkový kalendář zahraničního dluhu. Důvod? Korea jednoduše nemá přes desítky miliard zahraniční oficiální pomoci prostředky pro financování všech splátek krátkodobého zahraničního dluhu.

Jak je možné, že ekonomiky, které byly ještě před rokem vydávány za vzor ostatním zemím, jsou dnes na pokraji hospodářského zhroucení? Jejich slabým místem byla pokřivená kritéria i způsob alokace obrovského množství domácích a zahraničních úspor, které byly k dispozici.

Země jako Jižní Korea byly často vydávány za vzor úspěšné rozvojové strategie, založené na státní podpoře vybraných odvětví a firem. Podpora se soustředila především na strojírenské podniky s produkcí orientovanou na vývoz. Jejich rozvoj byl financován pomocí preferenčních úvěrů poskytovaných bankami, které byly s těmito podniky úzce propojeny. V jiných zemích, např. v Indonésii, Malajsii či Thajsku, byly hojně dostupné finanční zdroje využívány dokonce v projektech, které ani k růstu produkce a vývozu nemohly přispět, snad jen k slávě politiků, za jejichž vlády byly dokončeny.

Chyby v plném světle

Důsledky skutečnosti, že alokace úspor mnohdy neprobíhala optimálním způsobem, zůstaly dlouhou dobu skryty díky dynamickému růstu, který maskoval nízkou návratnost investic. Jakmile však začal růst klesat, a především ve chvíli, kdy zahraniční peníze přestaly být lehce dostupné, břemeno chybných investičních rozhodnutí a vysokého zadlužení podnikového sektoru se ukázalo v plném světle: dosud úspěšný systém vypěstoval u podniků závislost na lehce dostupném bankovním financování a u bank zase nerozvinul schopnost analyzovat rizika úvěrových projektů. Banky byly navíc chráněny před zahraniční konkurencí i před konkurencí ostatních způsobů financování podnikového sektoru - podniky v jihovýchodní Asii totiž byly mnohem častěji financovány bankami než prostřednictvím emisí akcií či dluhopisů.

Postupně odhalovaný katastrofální stav korejských, japonských či indonéských bank, které rozdělovaly úvěry podle přání vládních úředníků, byť vzdělaných na předních západních univerzitách, může posloužit jako memento pro ostatní země, které by se domnívaly, že osvícená rozhodnutí státu mohou položit základ trvalé hospodářské prosperity. Ani pozitivní makroekonomické ukazatele včetně vyrovnaného či přebytkového státního rozpočtu, nízké inflace, vysoké míry úspor a dynamického růstu nepostačují k zajištění trvalé prosperity, nejsou-li mikroekonomické základy v pořádku. A náklady na odstraňování defektů v podnikové sféře mohou být velmi vysoké. O tom jsme se již mohli v naší zemi jednou přesvědčit, a v mnohem dramatičtější podobě se o tom nyní přesvědčují obyvatelé Koreje a ostatních ekonomik, kde po růstu o 8–10 procent přichází v lepším případě růst nulový, ale spíše propad produkce.

Také v České republice jsou stále živé úvahy o centrálních zásazích do struktury výroby, o podpoře jedněch, a tudíž o znevýhodňování druhých. Snad můžeme doufat, že dramatické události na druhé straně zeměkoule budou sloužit jako podnět k vážnému zamyšlení o omezeních a rizicích takovéto politiky.

Autor je zástupcem ČR v Mezinárodním měnovém fondu ve Washingtonu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte