Těm třem středně mladým autorkám je dohromady jen něco málo přes stovku, promovaly a nejspíš i žijí Praze a mají za sebou už první knížku. Té si ale všimlo kromě jejich příbuzných nanejvýš pár recenzentů, zato nyní každá vydává prózu, jež by potenciálně mohla nalézt čtenáře i mezi jiným obyvatelstvem. Hledat společného jmenovatele pro tyto autorky však nemá valnou cenu. Pohlavní klíč se tu sice nabízí, ale to jejich ženství je jaksi samozřejmé a přirozeně z každé stránky zažité, že nemá smysl z něj dělat větší vědu, než z něj dělají ony samy. To znamená, že ani o těchto „ženských“ knihách nelze mluvit a používat přitom feministicko-ideologické termíny, naopak jsou - a v tomto smyslu odpovídají obecně české ženské situaci - krotké, s tužbami až rodinně patriarchálními. Zda je to dobře, nebo špatně, tím se zabývat nebudeme, pro literární podobu jejich knih je to celkem nepodstatné.
Dobrá červená knihovna
Kniha Ireny Obermannové (nar. 1962) by si zasloužila trochu lepší titul než takovou transparentní podbízivou křiklavost: Deník šílené manželky. Zvlášť to protivné slovo „šílené“; vždyť o jaké „šílenství“ tady jde? Hlavní hrdinka Xénie se prostě zuby nehty snaží vyrovnat s tím, co jí standardní velkoměstský život přinese - a odnese. V první řadě jí odnese manžela a otce jejích dvou dcer. To je výchozí situace, prostá jako slza uroněná nad románem z červené knihovny. Způsoby, jak narovnat ztracenou rovnováhu, jsou různé, ale v zásadě předvídatelné:…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
