„Ženské vědomí má v určitém smyslu spíš měsíční než sluneční povahu,“ napsal Carl Gustav Jung a myslel tím odlišnost mezi oslnivým denním jasem mužského racionálního poznávání, které předměty rozlišuje, odděluje a osvětluje, a mírným nočním šerosvitem ženské intuice a citu, který věci spojuje, proměňuje, ale také znejasňuje. Schopnost poznávat svět bezprostředněji a zakoušet ho zvnitřku a instinktivně jistě není dána výlučně jen jednomu pohlaví, přesto ten smiřující i klamavý ženský princip tvoří hodnotu, kterou muž jen těžko imituje a k níž se ještě hůře přibližuje. Ale je k ní stále lákán a přitahován, podobaje se stepnímu vlku vyjícímu na měsíc, aniž by vlastně věděl proč. V lunárním osvětlení se sám mění v lunatika, tápe a klopýtá a orientuje se někdy jen po hmatu. Takto hapticky je možné a někdy i nutné číst literaturu psanou ženským jazykem, jejich šifrou. Jako třeba tři následující prozaické texty.
V mlze snu
V prozaické koláži výtvarné kritičky a básnířky (před dvěma lety vyšly její sebrané básně Co je tu, co tu není) Věry Jirousové (nar. 1944) Krajina před bouří se zcela ocitáme v imaginární scenerii, kterou v krátkých textových segmentech vytvářejí impresionistické obrazy „krajiny“, ovšem ne obyčejné, ale té, která prošla snovou proměnou. Všechno je v tom prostoru prostupné a proměnlivé: dětství a dospělost, mrtví a živí, vzpomínka a přítomnost, symbolické a mytické s běžně reálným a žitým. Nic tu ničemu neklade odpor. Nejenže tu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
