„Skládáme voličům účty s přesvědčením, že jsou s to udělat si vlastní názor, a to i v umělé realitě, kterou navozují média, a svobodně posoudit, co naše strana této zemi přinesla, a také to, co chce a může přinést v budoucnosti.“ Větu z volebního programu ODS by občanům s menšími obměnami mohly říkat i další partaje. Smysl je totiž následující: vy nám, milí voliči, sice nerozumíte, o to víc nám však musíte věřit. Strany se nechovají tak, jak je v demokracii obvyklé, a nenabízejí přehledné a závazné programy, vysvětlující, jak chtějí vést zemi. Spíše se podobají modelkám, které s nadějí na bouřlivý aplaus předvádějí divákům elegantní postoje. Podle toho je také lidé hodnotí. Jak vypadá žebříček měsíc před volbami?

Tichá dohoda

Favoritem přes všechny Zemanovy aféry zůstává sociální demokracie. ČSSD ráda připomíná, že patří do evropské socialistické internacionály, její postoj je ale pro voliče lákavý z jiného důvodu. Podobně jako dříve postkomunistické strany Polska a Maďarska nabízí rehabilitaci všem bývalým komunistům i lidem, kteří se v otevřené společnosti neuplatnili tak jako v prostředí všeobjímající korupce osmdesátých let. Dnes, po dvou neúspěšných pokusech, může jejich strana vyhrát volby a slavnostně oznámit, že ne všechno bylo v posledních letech socialistického konzumu špatné: dnešní poměry, které Miloš Zeman líčí jako „spálenou zemi“, má přece na svědomí až liberální KIausova vláda spolu se zločinnými podnikateli. 0 něco menší ohlas zatím získala znovuzrozená ODS, která vystupuje jako strana polistopadových změn. O tom, že nebyly neúspěšné, se snaží ve svém programu přesvědčit tabulkami, podle nichž je Česká republika v zahraničí nejlépe hodnocenou postkomunistickou zemí - dokonce i před nesrovnatelně bohatším Slovinskem. Zlaté časy kapitalistického budování a prosperita panovaly podle programu ODS před rokem 1996 a dnes se z nich nemůžeme těšit pouze z toho důvodu, že pozici druhé KIausovy vlády „nepřetržitě podrývali“ koaliční partneři. Loni v listopadu nakonec „skandalizace problémů financování ODS překročila jakékoliv meze reality“, což vedlo k „sarajevskému atentátu“ a pádu tak úspěšného premiéra. KIaus i Zeman přitom hrají na jednu společnou strunu: všechny své skandály vysvětlují jako důsledek spiknutí, ve kterých hrají podstatnou roli tajné služby a kterých se účastní i zrádci z vlastních řad (Machovec, případně Ruml s Pilipem). Při této taktice se navzájem podporují, a tak když jedna strana přijde se spikleneckou teorií, může se spolehnout na podporu svého rivala. Například před čtrnácti dny ohlásil Zeman komplot amerických diplomatů, Havla, Rumla a českých tajných služeb proti ČSSD a ODS. Přes viditelně zfalšované „důkazy“ jeho výklad posledních událostí veřejně podpořili předseda KIaus i jeho zástupci Benešová a Macek.

Proti lžím a prázdným slibům

Česká republika stojí před krizí penzijního systému a řada základních veřejných služeb dosud jede po normalizačních kolejích: stačí zmínit rodinnou politiku, školství, veřejnou dopravu a energetiku. V běžné demokracii by se tyto problémy staly hlavními volebními tématy U nás je ale ODS dosud nebere vážně a ČSSD pouze slibuje návrat k „jistotám minulosti“. Proto je jenom logické, že mají takový úspěch protestní strany První z nich je Unie svobody, kterou založili - a kde postupně ztrácejí slovo - vyhnanci z ODS. Unie je stranou intelektuálů a mladých, a logicky tedy vsadila na program, jaký jsou její členové v některých oblastech schopni napsat podle západního vzoru. Platí to o penzijní reformě, školství i energetice. Nová strana je ale v médiích překvapivě pasivní, a tak není jisté, zda všichni její lídři podporují všechny programové věty a jestli jim vůbec rozumějí. Pokud ale politici Unie neberou program úplně za svůj, nemůže překvapit ani to, že nedokážou přesvědčivě prodat morální postoj, na kterém strana postavila svůj vznik a smysl své existence: že totiž nelze dál pokračovat v soudobé praxi lží, zamlčování a manipulace. Když představitelé Unie svobody sami nehoří, těžko můžou svým apelem - patří k němu i výzva k toleranci k romské menšině - přesvědčit voliče, kteří hledají rozhřešení za normalizační hříchy nebo kteří chtějí mít pouze potvrzenou jistotu, že jsme se po listopadu vydali správnou cestou. Může odradit i své dosavadní příznivce, kteří se vznikem nové strany spojovali naději na přívětivější, svobodnější a občansky sebevědomější společnost. Jiný druh kritiky reprezentují Důchodci za životní jistoty Jejich nabídka představuje typickou populistickou past: zatímco dnes veřejné služby nefungují, protože na ně nejsou peníze, my vám slibujeme, že nebudete muset nic platit a služby budou fungovat lépe. Není ale divu, že strana má takový úspěch. Sociální demokraté i bývalá koalice dlouho slibovali lepší veřejný servis a stejně dlouho zamlčovali, že to bude něco stát. Proto důchodci bouchli do stolu s tím, aby bylo dobře už teď. Za své absurdní názory (jejich vějíř sahá od chuti reformovat OSN přes podporu Sládkovi v otázce trestu smrti až po návrh, aby každý občan dostal od státu třípokojový byt) si už vysloužili nálepku extremistické strany Není ale třeba tímto označením plýtvat. I kdyby se důchodci dostali do parlamentu, jejich poslanecký klub se s největší pravděpodobností za pár měsíců rozpadne a po Kremličkových slibech za čas neštěkne ani pes. Proto si také DŽJ zaslouží spíše označení protestní strana.

Staří známí

Další partaje jsou tu do počtu, což je ovšem při poměrném volebním systému dost důležitá role. Na jedné stráně lidovci, kteří se už definitivně probudili ze sna, že založí českou CDU Je to dějinná nespravedlnost - žádný z politiků se nezasloužil o stabilitu země mezi pádem Klausovy vlády a předčasnými volbami tak jako Josef Lux, stačí si vzpomenout na jeho rozhodující úlohu při hlasování o důvěře Tošovského vládě. KDU-ČSL zřejmě doplatila na mimořádně silný a navíc podezíravý antiklerikalismus české společnosti. Přesto dosud platí, že s růstem obliby lidovců poroste i naděje na sestavení normální vlády Přesně naopak je to s dinosaury naší extremistické scény. Je v logice věcí, že sládkovci ani komunisté nepřicházejí s ničím novým, mohou ale rozhodnout volby, zvláště pokud dostanou aspoň tolik hlasů jako před dvěma lety. Při současné polarizaci tuzemské politiky by to znamenalo čekat na menšinovou vládu pod vedením sociální demokracie, případně některou z variant velké koalice. Šance, že volby povedou k sestavení silné vlády, není velká. Přesto karty k povolebním koalicím ještě rozdány nejsou. Jednak proto, že řídit se při sestavování budoucích vlád průzkumy veřejného mínění nedává valný smysl: statistická chyba i těch správně provedených činí tři procenta, a pokud strany získají nerozhodné voliče, mohou si podle vzoru ČSSD při minulých volbách připsat k dobru až osm procent. Druhou příčinou nejistého výsledku je fakt, že při volbách nepůjde o rozumové argumenty, ale téměř výhradně o vášně dřímající v naší široké slovanské duši.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte