Řečeno hodně natvrdo: co jsme nedokázali my a sudetští Němci před nástupem Hitlera, totiž dohodnout se na oboustranně přijatelném modelu soužití, dokázalo teď Severní Irsko. Takto by se dala u nás chápat dohoda uzavřená na Velký pátek v Belfastu. Ale celá věc není tak jednoduchá, neboť bychom mohli stejně tak natvrdo říci: co dokázal Hitler v Mnichově v září 1938, totiž připojit převážně německé Sudety k Německu, dokázali Britové už v prosinci 1920, když prosadili rozdělení „Smaragdového ostrova“ a jeho převážně probritský sever ponechali ve svazku se Spojeným královstvím. Jde o stále se opakující problém zásady sebeurčení: optika se tu zcela zásadně mění, díváme-li se na věc z pohledu většího celku, nebo jeho části - viz Československo a Sudety, Srbsko a Kosovo, Moldavsko a Podněstří, Chorvatsko a Krajina…
Záleží na partnerech
Severní Irsko - na rozdíl od zemí postkomunistického světa - dospělo před deseti dny k dohodě. Dohoda neznamená řešení problému, tím v dnešní době bývá většinou etnická čistka, ale přinejmenším dobrou vůli, což není málo. Dohoda musí znamenat kompromis: když obě strany konfliktu hájí zásadně protichůdná stanoviska, nemohou se dohodnout tak, aby z toho obě dvě profitovaly. Profitovat mohou řadoví občané, ale nikoliv političtí lídři, kteří si udělali z hájení tvrdých pozic svůj raison d'etre a slušně prosperující živnost. Jak a na čem by se také mohli dohodnout lídři republikánů a unionistů Gerry Adams a David Trimble? Že…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
