Letošní předvolební kampaň zřejmě bude ve znamení afér. Na různé kandidáty se budou vytahovat detaily z jejich osobního i profesního života a v seznamu politiků usvědčených ze lži jistě nezůstanou Václav Klaus a Miloš Zeman osamoceni. Máme se ale morálně rozhořčovat nad tím, že někteří politici lžou a bohapustě si vymýšlejí, že podvádějí, intrikují a berou úplatky? Každý, kdo hodlá veřejně projevit své zhnusení, by měl nejdříve říci, podle jakého morálního kodexu vlastně soudí.
Etika odpovědnosti
Proslulý sociolog Max Weber popsal ve svém eseji Politika jako povolání dva druhy politické morálky. „Etika citu“ hodnotí lidské chování podle okamžité motivace: například lhát či zabíjet se nemá, tudíž je s morálkou na štíru ten, kdo tato přikázání přestoupí. Existuje ale také ještě „etika odpovědnosti“. Podle ní je možné, aby státník, který svědomitě dbá o veřejné zájmy, některé obecně přijímané mravní normy přestoupil. Weber připomíná, že tento druh etiky propagoval už renesanční filozof Machiavelli.
Výhody „etiky odpovědnosti“ v poslední době předvedla studená válka. Americká vláda například podporovala ve svém boji s komunismem pravicové diktátory typu Pinocheta nebo Somozy, nezaváhala ani před vojenskou agresí proti Vietnamu či Grenadě. Účel - porážka komunistického hnutí - v tomto případě prostředky jistě posvětil. „Etikou citu“ se naopak řídili lidé, kteří demonstrovali před americkými vojenskými základnami v Evropě; později se však…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
