Vzít jako klíč k pochopení Boženy Němcové její dopisy mužům je nepochybně šťastný nápad - sotva najdeme v české literatuře zpověď tak intimní, hlubokou a nezávislou na tom, co doba a společnost od svého účastníka očekává. Dodnes tato konfese vyvolává údiv svou troufalostí: někdo se tady odvážil sdělovat sebe natolik svobodně, až to vzbuzuje vjem jakéhosi naddějinného zázraku, osobního vymknutí z času. Stavět ovšem portrét Boženy Němcové výhradně z tohoto údivu a úžasu, z nejrůznějších způsobů pokleknutí před velkou B. N., znamená klesat před spisovatelkou jako před sochou a vracet ji tam, odkud měla být vyvedena: totiž znovu do tvaru nedostupného pomníku a legendární zvěsti. Je to v nešťastném rozporu se snahou dokázat v nejrůznějších soudech dnešních ctitelů B. N., jak její dávná „zpráva“ opravdu stále žije, už mimo pomník - o to přece Olze Sommerové, autorce scénáře a režisérce hodinového televizního filmu Nesmrtelná hvězda Boženy Němcové (prem. 23. 12. ČT 2), šlo, zdá se, především.
Holdy
Monotonní obdiv doprovází nekritická práce s materiálem: vedle věcných, demystifikačních soudů odborníků (Vladimír Macura, Jaroslava Janáčková) tu znějí samozřejmosti třeba o tom, že B. N. průkopnicky dělala umění (Miroslav Ivanov), a dokonce ti, kteří jsou ve věcech B. N. tak kompetentní a měli by co říci, jako František Pavlíček, mimo jiné autor výtečné adaptace Babičky pro Moskalykův dvojdílný film, dostali prostor jen ke sdělování úžasu. Čekal bych,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
